Žraločí jatka
Manta a Puerto López, Ekvádor – 2012
Příběh ekvádorských žraločích ploutví je jedním z mnoha, řekněme – globalizačních – příběhů. Přes kaluže žraločí krve, které se každodenně lesknou za svítání na pacifických plážích, lze těžko, po důkladnějším pohledu, označit někoho za viníka či hledat nějaké hrdiny. Z nejednoznačného a mnohovrstevnatého příběhu však ční jeden nezpochybnitelný fakt: více než kdykoliv v minulosti jedeme všichni na jedné společné lodi.
Ekvádorští rybáři lovili žraloky odjakživa, ale v zanedbatelných počtech. Žraločí maso není příliš chutné, ani kvalitní, rychle se kazí. Ostatně fakt, že žraločí filé si v restauraci na ekvádorském pobřeží objednáte velmi obtížně, mluví víc než jasně. Globalizační proces však přinesl do zapadlých vesnic na pobřeží Pacifiku zajímavou informaci: Číňanům žralok chutná. Tedy přesně řečeno – chutnají jim jejich ploutve, ze kterých prý vaří polévku.
Dvoutisíciletá tradice čínské polévky ze žraločích ploutví je živena ponejvíce tvrzením, že výrazně zvyšuje sexuální výkonnost, pomáhá předcházet srdečním onemocněním a udržuje vitalitu. Zda je to pravda, netuším. Jisté je, že v minulosti patřila pouze na stoly vládců a zámožných lidí, avšak čínský ekonomický zázrak posledních dekád naráz a mnohonásobně zvýšil počet těch, kteří si polévku mohou dopřát. Ozvěna mohutné poptávky tak dorazila až na druhou stranu Pacifiku.
Po letech nárazových kšeftů na kolísavém a nejistém černém trhu s ploutvemi, které bylo navíc nutno pašovat do Peru, vešel 20.července 2007 v platnost prezidentský dekret č.486. Ekvádorský prezident Rafael Correa jím povolil prodej a vývoz žraločích ploutví, pokud byl chycený žralok „náhodným úlovkem dosaženým při lovu jiných ryb“.
Ačkoli Correa prohlásil, že cílený lov žraloků zůstává v ekvádorských vodách ilegální, nijak však nespecifikoval, jak se pozná náhodně chycený žralok od cíleně chyceného. Není tedy divu, že environmentální aktivisté a politická opozice záhy obvinili prezidenta, že jeho dekret je především nahrávka silné rybářské loby, kterou Correa potřebuje na své straně v politickém boji.
Jenže – ani to není úplně celá pravda. Correa rozhodně není politik, který by šel na ruku byznysu – jeho levicově-socialistické, až skoro populistické reformy zastavily rozevírání sociálních nůžek a ekvádorské nízké či nižší střední třídy – třeba právě rybáři – nedají na jeho politiku dopustit. Navíc Correův argument, že je třeba zamezit ilegálnímu trhu s ploutvemi a dát rybářům možnost poctivě vydělat, má také svou váhu.
Ale – jsme v Jižní Americe. Během dvou let – zdůrazňuji, podle oficiálních statistik – se export žraločích ploutví zvedl z půl tuny ročně na 200 tun a každoročně strmě stoupá. Vedle toho environmentalisté správně upozorňují, že v číslech nejsou zahrnuti nedospělí žraloci, kteří nemají dostatečnou míru. Není snad třeba ani dodávat, že kontrola dodržování míry je v ekvádorských vesnicích dosti složitá. Přesně řečeno: skoro žádná.
Stovky až tisíce žraloků jsou tak každý den vytaženy na pláže jen v provincii Manabí. V drtivé většině žralok liščí (rabon), následován v menší mířě žralokem kladivounem (cachudo – „roháč“) a žralokem dlouhoploutvým. Všechny jmenované druhy jsou uvedeny na červeném seznamu ohrožených druhů Mezinárodní unie pro uchování přírody (UICN), ve skupině „zranitelní, čelící nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění“.
Na obranu rybářů je však třeba zmínit, že mrzačení žraloků (tzv. shark finning), při němž se chycenému zvířeti odříznou ploutve a tělo se hodí zpátky do vody, kde žralok samozřejmě po čase zemře, se na ekvádorském pobřeží nevyskytuje. Rybáři přivážejí celá těla – maso se na pláži prodá za zhruba jeden dolar za kilogram. Pro srovnání, běžný tuňák, jehož maso je považováno za průměrnou kvalitu, stojí dvakrát až třikrát více.
Hlavní otázkou v kauze žraločích ploutví však není to, jestli se maso sní nebo vyhodí. To podstatné je, že množství lovených žraloků, ať už z jakéhokoli důvodu, se celosvětově rok od roku dramaticky zvyšuje. Odhady se samozřejmě různí, skeptické údaje začínají na 25 miliónech vylovených žraloků za rok, environmentalisté na opačném konci spektra tvrdí, že žraloků se ročně zabije na 100 miliónů. Na každý pád, intenzivní lov způsobuje, že žraločí populace, jejíž převážná část má dlouhý rozmnožovací cyklus a navíc dospívá až po několika letech, nemá čas na obnovu. Pesimistické studie tvrdí, že žraloků ubylo za poslední čtvrtstoletí až 80 procent.
Rybáři prodávají žraločí ploutve vždy jako tzv. „sadu“ (juego), tedy všechny ploutve z jednoho zvířete najednou. Cena sady je značně pohyblivá – záleží na velikosti ploutví, na aktuální poptávce obchodníků, na druhu žraloka. Obecně lze říci, že prodejní cena sady žraločích ploutví začíná na 15 dolarech a může vyšplhat až na 50 dolarů.
Avšak s každou další rukou, přes kterou ploutev projde, nabývá násobně na ceně. Už první obchodník, který ploutve vykoupí od rybáře a na slunci během pěti dnů usuší, je dále prodává po kilech. Nejcennější ploutve žraloka kladivouna nebo žraloka bílého pak odcházejí k obchodníkům do Peru – dalšímu článku žraločího byznysu a zřejmě styčnému bodu s asijským trhem – za 100 až 150 dolarů za kilogram. Za kolik je prodají Peruánci mi není známo, ale na hlavním mezinárodním trhu žraločích ploutví v Hongkongu už stojí kilogram ploutví – aktuálně – 740 dolarů. Globalizační příběh ploutve poté končí na stole v hongkongské restauraci, kde za jeden talíř polévky – s deseti deka rozvařené ploutve, údajně zcela bez chuti – zaplatíte klidně i 100 dolarů.
Louže krve na plážích spolu s obrázky snobských restaurací v Asii velmi rychle – a možná i celkem oprávněně – vzbudily hněv a pohoršení různých environmentálních aktivistů z ekonomicky vyspělých zemí Evropy a Ameriky. Příběh žraločích ploutví z Ekvádoru se tak jejich přítomností skutečně stal globálním příběhem. Ale…
Mají západní environmentalisté, ponejvíce mládež žijící v materiálním blahobytu, pocházející ze zemí, které Ekvádor po staletí krutě kolonizovaly, nebo mu v dnešní době zamezují v rozvoji pomocí ekonomických a finančních nástrojů, nějaké právo soudit činy chudého ekvádorského rybáře? Opravdu chtějí bohatě dotované ochranářské organizace, na dálku ze svých klimatizovaných kanceláří, vinit rybáře z Puerta Lopez nebo Manty, že „náhodně“ chytají stále více a více žraloků? Tito prostí a bohužel málo informovaní muži na lovu žraloka nikdy nezbohatnou. Pouze jim trochu usnadní jejich každodenní boj o výdělek, o to aby se jejich mnohačetné rodiny najedly, aby si jejich děti koupily mobily, na něž blikají reklamy v televizích i v tom posledním slumu. Podobně nelze vinit vesničany v kolumbijských horách – pěstitele koky –, že mohou za kokainový byznys, tisíce mrtvých v Mexiku nebo drogovou zločinnost ve Spojených Státech.
Ano, ekvádorští rybáři sice chytí a zabijí žraloka, a tím pádem jistě nesou část odpovědnosti, ale v tomto složitém a mnohovrstevnatém příběhu hrají okrajovou úlohu. Kdo však jsou ti další hráči, ti kdo skutečně hýbají byznysem se žraločími ploutvemi? Obchodníci beze jména, s firmou zakrytě registrovanou někde na Kajmanských ostrovech, kteří se neptají na detaily, pro něž je žraločí ploutev jen číslem na obrazovce monitoru, výpisem z bankovního účtu?
no comments yet