Ayahuasca

Kráčíme vysekanou stezkou noční džunglí. Don Wiliam bez zaváhání kličkuje mezi místy zatopenými vodou a volně, s jistotou přechází bažinaté úseky po poražených kmenech palem. Nenechává mě na pochybách, že tuhle cestu prošel už mnohokráte předtím. Noc je temná, měsíc v novu, téměř stoprocentní vlhkost a přestože je už sedm večer, tropické vedro neustává. Noční prales hučí tisíci zvuky – hmyz, ptáci, žáby, kdoví co ještě dalšího. Radši nevědět, říkám si.

S baterkou v ruce uzavírám řadu, ani nemám čas přemýšlet, do čeho jsem se to vlastně pustil, plně se soustředím na cestu, abych nesklouzl po vlhkém kmenu do bažiny. Navíc musím svítit Tommimu, který jde uprostřed a nese kanystr s vodou. Zaostáváme. Don Wiliam musí několikrát zastavit a čeká na nás. Asi po třičtvrtě hodině chůze stojíme propocení před molucou – dřevěnou chýší s osmiúhelníkovým půdorysem a střechou z palmového listí hluboko v pralese. Vnitřek osvětluje plamínek olejového kahanu. Přeběhl mi mráz po zádech, i když je přes třicet stupňů. Vcházíme dovnitř. Don Wiliam, indiánský šaman z kmene Inca a za ním dva vyplašení gringové, kteří tuto noc budou pít ayahuascu.

Kdysi jsem si někde přečetl, že ayahuascu si nevybíráte vy, ale ona vás. Nemusím jistě vykládat, jak skepticky se moje evropsky nastavená mysl k této informci postavila. Jasně – říkal jsem si ironicky, „ňáká kytka, která ještě navíc neroste u mě za barákem, si mě může vybrat“. Že budu mít možnost se o tom na vlastní kůži přesvědčit, mě tehdy ani ve snu nenapadlo.

Do kolumbijské Amazonie jsem nepřijel hledat šamany a už vůbec ne ayahuascu. Dostat se hlouběji do džungle je v Kolumbii jednoduše levnější než v Brazílii nebo v Perú. Po třech tisících kilometrech proti proudu Amazonky se „náhodou“ objevil chlapík jménem Antonio a nabídl, že kohokoli – za tučnou provizi samozřejmě – dovede k místnímu šamanovi. Rozhodnutí padlo rychle, nebylo moc času, berem taxík a jedem. Deset dvacet kilometrů do malé vesničky proti proudu Velké Řeky, asi hodinu rozhoupané jízdy, cesta bez asfaltu – pura tierra. Když jsme vešli do jeho domu, malé dvoupokojové dřevěné chatrče, seděl zády k nám, do půl těla svlečený, tmavý, olysale plešatý chlápek neurčitého věku. Otočil hlavou k nám a krátce odpověděl na pozdrav. Zahlédl jsem barevné korále na krku a masivní stříbrný kříž na prsou. Lícní kosti prozradily indiána. První, ten úplně první pocit, který jsem měl, když jsem viděl jeho tvář byl: Tak do tohodle nejdu! Tenhle divnej chlápek má být šaman? To bude nějaká bouda ušitá na gringy! Skoro až tak. Antonio se snaží pokorně vysvětlit, proč jdeme bez ohlášení a tak pozdě, ale don Wiliam jen mávne rukou: „Není problém, jste připraveni?“ Nasadil si špinavou bejsbolku, zakryl s ní opocenou pleš a malou pletenou kapsu si pověsil na holé rameno. „Vamos?“

Ayahuasca je nápoj, který používali a stále používají některé indiánské kultury v Amazonii k dosáhnutí jiných stavů vědomí. Stručně řečeno. Historie tohoto nápoje, stejně jako historie amazonských indiánských kmenů je mlhavá – neexistují žádné písemně památky, všechny zkušenosti, poznatky a moudrost si indiáni předávali pouze ústní cestou. Mistr svému žákovi, z generace na generaci. Slovo ayahuasca pochází z jazyka quetchua – jazyka kmene Inků. Aya je duše, huasca znamená liána nebo provaz. V Kolumbii se stejný nápoj nazývá yage (ano, to yage, co hledal Burroughs), v Brazílii, na horním toku Rio Negra, uslyšíte slovo caapi. Všechny názvy jsou v podstatě pro stejnou látku. V podstatě stejnou říkám záměrně, protože každý šaman připravuje ayahuascu trochu jinak. Lze říct, že vždy je základem ona liána (Banisteriopsis caapi), dřevitá rostlina spirálovitě zatočená kolem kmenů velkých pralesních stromů. Většina zdrojů mluví o dvou složkách nutných k přípravě ayahuascy – liáně a jedné další, již snáze zaměnitelné rostlině. Naproti tomu – don Wiliam mi řekl, že jeho ayahuasca je jen ona magická liána, nic víc. Jisté je, že každý šaman má svou rostlinu, která má svoji unikátní vydatnost (sílu) a může se velmi lišit od rostliny, která roste o pár kilometrů dál. Příprava nápoje je tajemstvím každého šamana, ale základní postup je vždy stejný – dřevnatý stonek liány se rozdrtí na prach a ten se dlouhé hodiny (osm hodin podle dona Wiliama) vaří v hrnci s vodou z Amazonky. Výsledkem je nápoj konzistence hustého mléka a barvy amazonské země – červenohnědé. „Ayahuasca nejen mostem do světa spirituálního, ale také lékem, který čistí zažívací ústrojí a krev. Naprostá většina lidí po požití ayahuascy zvrací a sere, teprve po tomto vyčištění mohou vstoupit do světa ducha“, vysvětlil mi později don Wiliam.

Když jsme vstoupili do molucy, překvapila mě její velikost, která se v noci zvenku nedala postřehnout. Vršek kuželovitého stropu se ztrácel sedm osm metrů vysoko od hliněné podlahy. Hustá tma, blikající kahan a uprostřed do kruhu rozestavěné špalky s ohništěm uprostřed. Na jednom že špalku seděl starý muž. S úsměvem nás pozdravil že stínu a všichni tři jsme usedli na špalky vedle něj. Jsem do poslední nitě propocený, Tommi jakbysmet. Vytáhli jsme cigára, nikdo kupodivu neodmítl, máme tedy jednu cigaretu času na seznámení. „Kdo jste a co vás sem do Kolumbie přivádí?“ zeptal se don Wiliam. V několika větách oba dva popisujem, co jsme zač. Uvedomuju si, že bez španělštiny bych byl ztracen a zároveň, že stejně všechno nestíhám, když don Wiliam mluví o tom, co nás čeká. Tommi je argentinský Ital, takže když něco nechytnu, slovo od slova mi opakuje, dokud není všechno jasné. Ani jsem nestačil dokouřit a už jdeme do rohu molucy pověsit hamaky s moskytiérou na spaní – po tripu, který má trvat 4-5 hodin, bychom měli jít normálně spát. Za dalších deset minut je všechno připraveno, buší mi srdce, chtěl bych ještě jednu cigaretu, ale objevuje se don Wiliam, na sobě bílé široké kalhoty, bílou košili a hlavu ovázanou bílým šátkem. Na krku se mu houpá stříbrný kříž, kterého jsem si již všiml u něj v domě. „Následujte mě“, a pokyne nám rukou.

Vycházíme ven z molucy zadním vchodem a po pár metrech rozmočeného, ale upraveného terénu se objevuje ve tmě malá, nízká bambusová bouda. Usedáme uvnitř na dřevěnou podlahu sroubenou z kulatin naproti donu Wiliamovi. Místnost je úplně prázdná, temná, osvícená jednou svící, na podlaze stojí něco na způsob malého oltáře. Černá džungle okolo hučí jako motor, živý motor. Don Wiliam začíná ceremonii, drmolí rychle modlitbu a posypává nás jakýmsi bílým práškem. Dostáváme každý bílý šátek a vážeme si ho kolem hlavy stejně jako don Wiliam. Ochrana před zlými duchy. Vzduch prořízla ostrá vůně. Don Wiliam si namazal dlaně směsí bylin a vzal do rukou malou láhev s tmavou tekutinou a nalil ji do hluboké mísy. Za doprovodu modlitby ji dlouze promíchal a po chvíli malým kalíškem – odhaduju to na méně než jednu deci – odměřil dávku a přelil kalíšek ayahuascy do dřevěného kalichu a podal ho Tommimu. „Mám to vypít najednou?“ „Jak chceš“, odpověděl mu se smíchem don Wiliam. Tommi to do sebe kopnul a zašklebil se. Šaman zopakoval postup a já jsem oběma rukama uchopil kalich. Nadechl jsem se a rychle polknul naráz celý obsah. Svíravá, odporná chuť mi zůstala v puse. Fuj! Pokouším se odslintat tu chuť pryč, ale moc to nepomáhá. Don Wiliam si nalévá pro sebe – polovinu toho, co dal nám – a vysvětluje, že on nesmí ulítnout úplně. Dostáváme základní instrukce. Za 20-30 minut začne ayahuasca působit, pravděpodobně se budeme nejdříve „vyprazdňovat“. „Záchod je venku, vpravo od dveří a zvracejte ven, tady z toho okna pod který si sedněte, až to začne působit. Tím se vám vyčistí tělo a pak nastane duchovní část tripu.“ Doslova řekl: „Je třeba pracovat se svoji myslí“. „Až ayahuasca vstoupí do vašeho těla, zhasnu svíčku a začnu zpívat. Je to lepší pro koncentraci. Nezapomeňte, že když zavřete nebo otevřete oči, je to jedno, uvidíte stále stejný obraz ať tak nebo onak.“ „Sí, všechno jasné.“

Don Wiliam začíná vyprávět o Amazonii, indiánech, o bílých lidech, kteří za ním přicházejí, o hledání, o tom jak džungle poslední léta umírá pod tlakem zvenčí, mnoho věcí, které jsem už mockrát slyšel a já se spíš než na jeho slova soustreďuju na vlastní tělo a mysl a napjatě očekávám, co přijde. Přišlo to zatraceně rychle, myslím že za 10-15 minut jsem začal cítit zvláštní vibrace v prstech na nohou. Za pár minut se vibrace zvýšila a postoupila nahoru, do stehen a zadku. Pochopil jsem, že to je ono. Ta rychlost, s jakou se ta síla rozlila do zbytku mého těla, byla závratná. Najednou jsem cítil, jak celým mým tělem protéká a vibruje obrovská síla a navíc stále nabývá na intenzitě. Nejistě jsem přerušil šamana ve vyprávění: „Už, done Wiliame. “ „Sedni si pod okno a uvolni se, za chvilku zhasnu, jo?“ Převalil jsem se pod okno, ta síla vevnitř mi naprosto znemožnila normálně vstát! Opřel jsem se zády o bambusovou stěnu. Šmátrám rukama kolem sebe, jo, jo, dřevo, podlaha, sedím na zemi, dobrý, to je šílený, ten proud energie, co to je, dělá si to, co chce – letí mi myšlenky hlavou. Uvědomuju si, že ztrácím koordinaci pohybu, divně se mi zvedají ruce, když se pokouším posunout si tělo. Stále svítí svíčka a šaman mluví něco, co už zní hrozně zdaleka, dlouhou ozvěnou. Už když jsme šli džunglí sem, tak několikrát v dálce, velké dálce, blesklo. Teď se bouřka přiblížila, blesklo přes celé nebe a bílé světlo blesku prolétlo skrz škvíry v bambusové zdi i stropu. Na zlomek sekundy jsme byli ve světelné kleci. "Jseš už borracho, Juane?“ vrací mě šaman naposled zpátky. „Sí, Sí, jsem hrozně borracho." „Dobře, zhasnu světlo, jo?“ „Si, si…“, mumlám vyděšeně do prázdna.

Do černého prázdna. Ve stejném okamžiku, kdy zhaslo světlo, se objevil tunel, vlastně ne přímo tunel, ale spousta světélek do kruhu kolem mě. Fialové hvězdy, mezi kterýma letím dopředu, ta síla se mnou točí nahoru, dolů, do stran a všude jenom tma a fialová světla, jakobych letěl vesmírem přivázaný na rotující centrifuze. Jediné, čeho se mužů chytnout v té nekonečné černé prázdnotě je hlas zpívajícího dona Wiliama. Rytmicky opakuje jednoduché slabiky, zpívá bez nadechování, je to proud zvuku, nit, jediná nit v té temné prázdnotě, která někam vede, ale kam, to vůbec netuším. Ra-ra-ra-ra-rere-re-re-re-e-ee-eea-a-aaaaiiii-já-jare-rer-re… Zkouším zavřít a otevřít oči – stejně. Přesně, jak říkal. Sakra! Nedá se z toho jen tak vylézt za jízdy. Ztrácím totálně kontrolu nad tím, co se děje. První přišel obrovský strach, jasně, co jiného – když se to nedá ovládat. Smysly mi přestaly kompletně fungovat. Začal se mi točit zvuk kolem hlavy, šumění džungle se všemi těmi pískoty, cvrky, skřeky se mi přelévá z ucha do ucha, jako voda. Od nohou do hlavy mi protékají megavaty energie, jsem zapojený do nějakého pulsujícího energetického obvodu. Šaman jakoby to věděl a zrychluje zpěv. Najednou se mi v rohu zorného pole objevily dva obličeje, blikají na mě jako stroboskop, zkouším zaostřit, jsou to masky, něco jako benátské karnevalové masky, nemají oči, ani ústa, pomalu se barevně roztékají přede mnou. Nestíhám – já letím, mám pocit celkem rychlého pohybu, ale obrazy, které vidím stojí, jenom se přelévají do sebe, rozostřují se barvy a forma se rozlévá do barevných kaněk, fleků, rozpíjí se jako inkoust, mnohobarevný inkoust na černém pijáku, že kterého se vynořují jako z Labyrintu barev jasné, konkrétní obrazy, jakoby krátké filmové klipy, situace, momenty, najednou se zhmotní, vyplují z toho barevného chaosu, proběhnou a zase je pohltí ten barevný Labyrint zpátky. Něco poznávám, jsem to já, jako malé dítě, dva tři roky asi, najednou se to však vcucne úplně jinam, nepoznávám vůbec nic, jsem v úplně jiném světě, ano, asi jsem to zase já, ten starší člověk tam jsem asi já, to není možné… Krajiny, lidé, které neznám, hovory, bytosti tvořené světlem a barvami, moje žena Mína, já – letím zastaveným časem. Zpěv. Zase se objevil zpěv šamana, barvy mi pomalu mizí do tmy, najednou je jenom černá nekonečná tma kolem dokola, že všech stran prázdnota a jediné, co tam je, jsem já a hlas šamana, jeho monotónní hrdelní zpěv je jediné, co zbylo. Jinak nic. Není čas. Nic není. Jenom hlas. Mám strach, a pak už nic. Už nemám nic… Nechápu, nestíhám, šílený stav, nemám se čeho chytnout, už nejsem ani jeden atom a přesto jakoby jsem, protože něco si to jasně uvědomuje. Zpěv, zvuk, který neustále zní v té černotě bez konce, to jediné zůstalo, držím se ho, jak provazu, nevím, co by se stalo, kdybych se pustil…

„Juane, jseš v pohodě?“ skoro naráz přestal zpěv a že tmy se ozval šamanův hlas „Sí, sí, jsem v pohodě, jenom jsem hrozně borracho", odpovídá něco ze mě dutým cizím hlasem. „Bueno, tak já budu zase zpívat…“ Propadl jsem se do barevných fraktálů. Téměř okamžitě. Džungle hučí, najednou rozpoznávám všechny ty zvuky, každý zvlášť, každý má svůj rytmus, tma je jich plná, až k prasknutí, a jako hlavní proud, hlavní řeka, je šamanův zpěv, vine se jako had skrz houštinu ostatních barevných zvuků, jako anakonda džunglí, džunglí barevných pulsujících obrazců proplouvám zavěšený na hadovi – zpěvu dona Wiliama. Cítím, že hladina energie, která mnou protéká, se přestala zvyšovat, že to už nepůjde do vyššího levelu, že tohle je vrch, aspoň prozatím. Začíná pršet, blesky zmizely, ale přišel déšť, bubnuje do střechy z palmového listí. Don Wiliam nepřestává zpívat, jen se jeho hlas smísil s deštěm. Vracejí se mi pomalinku smysly, začínám cítit zimu, studený vlhký vzduch stoupá od podlahy a proudí mi na záda. Posunuju svoje tělo do středu chýše a znovu se potápím do Labyrintu, teď už vyloženě chci dovnitř. Už nemám strach z té síly, co mnou protéká…

Když jsem se ráno potom probudil v hamace, snažil jsem se vzpomenout na to, kde jsem v noci byl, kde jsem lítal, v jakém podivném Labyrintu, na prostě všechno to, co jsem viděl, slyšel a vůbec. Kolem moji hamaky se promenádovaly kdákající slepice, vyzobávaly červíky z hliněné podlahy a já jsem si promítal nazpět minulou noc. Hrozně těžko se mi hledala časová souslednost, nevím, kdy jsem co viděl, jak ty obrazy následovaly po sobě, jak dlouho co trvalo. Měl jsem pocit jako bych to všechno zažil naráz, během jedné minuty nebo tak nějak, a to přestože už v noci nám don Wiliam řekl, že náš trip trval bezmála 4 hodiny.

Vzpomínám si, že v jednu chvíli, kdy už síla nebyla tak obrovská, přerušil šaman zpěv a zeptal se nás jestli jsme v pohodě. Oba jsme velmi nejisté přisvědčili a don Wiliam nás vyzval, ať se přemístíme pomalu k němu, že provede modlitbu a dá nám duchovní amulet. Poprvé od vypití ayahuascy jsem se chabě zvedl na nohy a opřel se o okno. Zhluboka jsem se nadechl tmy. Nádherný vzduch, plný vůně deště a rozmoklé pralesní země, listů, celé džungle, mi naplnil plíce. V životě jsem necítil tak krásnou, chutnou, osvěžující vůni. Opravdu, nepřeháním, lokal jsem ten živý vzduch jak vodu, nemohl jsem se ho nasytit. Po chvíli mě don Wiliam zavolal ze tmy: „Pojď sem Juane, sedni si přede mě a dej mi svou pravou ruku.“ Šaman mi položil svou ruku na temeno a rychle odříkával modlitbu, rozuměl jsem vždy jen svoje jméno, nic víc. Pak se zastavil a udělal mi několikrát znamení kříže na hlavě, zádech a přede mnou. Drmolil, drmolil, stále mou pravou ruku ve své a pak náhle řekl: „A tady ti, Juane, dávám svůj osobní duchovní amulet“, a já nastavil ruku a on mi do ní vložil… Nic, nic tam nedal, udělal jakoby tam něco vkládal, ale nic v ruce neměl! Rozpaky Evropana, který čeká, že amulet je amulet a ne vzduch, přerušil Tommi: „Potřebuju na záchod…“ „Ale jo, vždyť víš, kde je“, odpověděl don Wiliam a já dál přemýšlel, jestli mi náhodou něco nedal a já, protože jsem úplně mimo, tak jsem to necítil, nebo mi to vypadlo z ruky nebo něco podobného. Tommi mě později uklidnil, že i on obdržel svůj amulet stejným způsobem jako já. Mezitím se však vrátil že záchodu, sednul vedle mě na podlahu a během chvilky opět prohlásil: „No ještě tam něco zbylo, budu muset jít ještě…“ Šaman se začal smát na celé kolo, od srdce se bavil, jak Tommiho pronásleduje průjem. A když šel Tommi potřetí smál jsem se i já – uvolněně, bez toho že bych mu to přál, jen tak, byla to fakt sranda, protože v tomhle stavu se hrozně špatně odhaduje vzdálenost a člověk jde deset metrů několik minut, než se trefí do dveří, chvíli to trvá. Chudák Tommi, vysral se úplně z podoby a později vyprávěl, že na záchodě chytil špatnou vlnu a viděl obrovské pavouky, jak po něm lezou, když z něj tekly ty sračky, co ayahuasca vypudila. Zvedli jsem se všichni k odchodu. „Buenas noches!, běžte se vyspat, potřebujete nabrat znovu sílu“, řekl nám don Wiliam, poplácal nás po ramenou a zmizel ve tmě. Unaven jsem si lehl do hamaky, a bez hnutí, v klidu, v božském klidu, který mě úplně naplnil až po okraj, jsem asi za hodinu usnul.

„A jak to jako přijde, že je člověk šaman?“ Sedíme opět v šamanově chatrči ve vesnici, druhý den dopoledne a vyptáváme se oba dona Wiliama. Už je to zase ten divný plešatý chlapík, v hamace vedle něj odpočívá jeho žena, starší indiánka, a my, po pravdě řečeno, a hlavně díky včerejšímu zážitku, hltáme každé jeho slovo. „Musel jsem složit zkoušky, stejně jako ve škole, můj mistr na mě dohlížel, když jsem bojoval se zlýma duchama. Ale ty poslední zkoušky dělá člověk úplně sám, musíš podstoupit souboj z temnýma silama.“ „Jak dlouho to trvá?“ „Normálně to trvá asi 5 let, ale já jsem prošel všema zkouškama za dva roky a kousek, poslední měsíce jsem pil až čtyřikrát tejdně, vlastně pořád. Musel jsem dodržovat přísnou dietu – žádný maso, ani sůl, cukr, takovýhle věci, samozřejmě kafe a tabák, ani žádnej sex, nic. Musel jsem bejt tělesně čistej, abych to zvládl. Jednou se stalo, že jsem tam uvízl a ten duch mi řekl, a teď, teď už se nikdy nevrátíš, jseš mrtvej, už navěky zůstaneš tady. Jen díky svoji vůli, nezvratný vůli, jsem ho přemohl a vrátil se“, s úsměvem vypráví don Wiliam a já jen mlčky kroutím hlavou. Normálně bych měl k takovým zkazkám jistý odstup, ale po včerejší noci tomu rozumím, ale zároveň nechápu, jak to zvládnul. „Nesmíš podlehnout jejich síle, jejich slovům, musíš neustále vědět, že žiješ…“ Dál vypráví, o lidech, kteří u něj byli, o věcech, které zažili, o tom co viděl on sám, až na výjimky jsou všechny historky humorné, jak si třeba chlapík po vypití ayahuascy myslel, že je pes a začal běhat po čtyřech a močit u stromů a podobné srandy. Moje vážně míněné otázky elegantně přehrává na humor. Tak jo – jdeme, muchas gracias, don Wiliam. Loučíme se, srdečně nás oba objal.

Unaveni, mlčky sedíme na patníku u silnice a čekáme na něco, asi autobus, nebo dodávku, co tady vlastně vůbec jezdí? Půl hodina a nic, ani jedno auto, jen jedna motorka. Odevzdaně vyčkáváme, slunce je už vysoko, ale naštěstí je opar, takže se to dá vydržet. Stále mlčíme, oba dva toho máme dost, dost jsme si včera nakoupili. Blíží se nákladní auto, slyšíme ho za zatáčkou, zvedáme se a máváme. Je to malý náklaďák na převoz krav. Jo! Zakvílely brzdy a z okýnka gestem mává jedna ruka: „Vamos, vamos!“

P.S. Borracho se obvykle překládá jako ’opilý’, ale don Wiliam tohle slovo používal právě pro stav způsobený ayahuascou.