Třiadvacetiletý Kolumbijec Antonio, otec tří dětí, na okamžik zaváhal, ale na jeho další kontr už jsem výmluvu nenašel. „To nevadí, já ti budu z bible předčítat a ty budeš jenom poslouchat.“ Na snědé tváří mu zazářil vítězný úsměv. Několik dalších mužů z našeho kroužku ve stínu maraňonovníku, na cestě do dolu Agua Clara, uznale pokývalo hlavami. „Pojďme!“, vložil se do mých rozpaků a nerozhodnosti Eduardo, černoch se zrezivělou mačetou u pasu, ještě mladší než Antonio, „mě bible změnila život, jsem teď úplně jiný člověk, věř mi, Juane, a pojďme už.“ Rezignoval jsem.

„A protože Bůh stvořil Zemi, všechno, i její bohatství, patří jen jemu“, pomalu pečlivě artikuloval Antonio s biblí v ruce. Před spalujícím poledním vedrem nás chránila veranda jeho prkenného domku, sevřeného že všech stran přerostlými banánovníky, v rohu stála opřená mačeta v kožené zdobené pochvě a z dálky byl slyšet monotónní rytmus důlního čerpadla. Setřel jsem si pot z čela a přikývnul. Ve stejnou chvíli, pár set metrů od nás, po kolena v bahně, v nehybném žáru, desítky žen z Antoniovy vesnice, skloněny nad kalnou vodou, snili, že to „boží bohatství“ bude patřit jenom jim.

Snídal jsem divné sušenky bez chuti, zapíjel je bledým kafem, brzy z rána, v jediné pekárně v Tadó, když ke mě přistoupili dva černoši v civilu, s vysílačkama u pasu. „Co tu hledáš?“ Je fakt, že jsem v tuhle chvíli jediný bílý v tomhle městečku, ale přesto mě jejich přímočarost překvapila. „Cestou sem mě třikrát kontrolovalo vojsko“, zvedl jsem oči od snídaně. „Půjdeš s náma na stanici, dojez to, my na tebe počkáme tady“, nekompromisně vyřešil situaci jeden z nich. „Potřeboval bych se ještě vysrat v hotelu…“, dodal jsem a ukázal na břicho, ale chlapík mě gestem umlčel, „máme záchod na stanici, v klidu, amigo.“ Samozřejmě jsem netušil, že policie a vojsko, shodou okolností v den mého odjezdu, podnikli v Tadó dlouho připravovaný zátah proti guerrille a jejím informátorům. Asi proto mě ráno na stanici dusili dvě hodiny, v guerrille údajně bojují i cizinci, Irové, Španělé, Němci a jiní.

Většina lidí v téhle zemi sní „zlatej sen“. Podle kolumbijských statistik je 70% obyvatel Chocó buď činných nebo napojených na dobývání zlata a platiny. Způsobu, jak zlato z věčně mokré země dostat, je mnoho. Ten nejprůmyslovější stojí na bagrech (od 80.let), které zlatonosné bahno (la peña) hloubí a přemísťují na hromadu, která se permanentně promývá na velkých sítech proudy vody z obřích ukotvených hadic. „Mám hrozně výnosnou zemi, všichni zbohatneme, to ti přísahám, jen potřebuju koupit bagry, nechceš do toho jít?“, vypálil na mě, než jsme se stačili seznámit, chlapík od ochranky v dole Remulino. „A kolik stojí takovej bagr?“. Moje otázka vyvolala zbytečnou naději. „Použitej sto miliónů pesos“, a kouknul se na mě, jako bych měl ten balík po kapsách. Jeden z dalších způsobu dobývání jsou šachty s výdřevou, zhruba do hloubky 20 metrů. Takhle se dobývalo za španělských dob. Ta guache – šachta, do které jsem se spustil, byla údajně stará přes 200 let. Výdřeva, bez jediného hřebíku, se postupně, vždy když dřevěná kláda shnije (4 roky), nahrazuje novými kusy a razí se nové postranní tunely, kde se, v absolutním, na hranici (mých) možností, snesitelném vedru a vlhku, kope stejná zlatonosná zemina, jakou přemísťují bagry na povrchu. Ta se pak polomechanicky vytáhne ven že šachty a stejně – vodou – promyje. Důl s bagry zaměstná asi deset lidí, guache zhruba 20 až 30, několik spřízněných rodin, a naprostá většina, tisíce ostatních zlatokopů jsou barequeros – paběrkáři.

Bareque je zadarmo. Za sen o „božím bohatství“ v kapse se nikomu nic neplatí. Technika dobývání je velmi prostá. Barequero (vetšinou žena) naplní – rukama nebo motyčkou – svoji bateu zlatonosným bahnem vysoko nad okraje (váha odhadem deset kilo), odnese ji pár kroků k jezírku kalné vody, která je v dole stále přítomna, a krouživým spirálovitým pohybem začne bahno v misce promývat. Těžší, věští kameny se pohybem přesouvají na okraje misky a ve středu zbývá čím dál tím méně materiálu, až zbude jemný prášek zrnek písku s vodou, mezi kterými – ne každou misku – se zablýskne pár světýlek. Zlato je žluté, platina bílá, jako stříbro. Promýt jednu misku trvá – odhaduji – tak deset minut. V těchto nalezištích v Chocó se drahé kovy vyskytují pouze v podobě prachu (arena), zlaté nebo platinové kamínky (piedras) jsou velkou vzácností. „Největší, co jsme kdy viděli“, shodli se barequeros odpočívající ve stínu bagru, „byl kamínek velikosti nehtu na malíčku, asi jedno castellano.“ Castellano je stará španělská váhová jednotka, je to 4.6 gramů. Dostanete za něj u výkupčího v Tadó asi 120.000 pesos (1200 CZK). Platina stejného množství je skoro přesně dvakrát tak drahá.

„Za den můžeš vydělat třeba milión pesos“, rozhodila rukama mladá černá žena, po kolena stojící v šedé neprůhledné vodě, „když máš štěstí.“ Další otázka z té hromady peněz velkou část ubrala. „Dneska to je špatný“, a koukla se do své mate (plastikové kapsičky na uchovávání zlatého prachu), „nemám ani pět tisíc (50 CZK).“ Vetšina barequeros je na tom stejně: denní výdělek nepřesáhne několik dolarů, ale všichni do jednoho vám řeknou, že se dá vydělat balík.

„Nefoť mě, co si budou lidí v tvý zemi o nás myslet, co?“, zastavila mě jedna ze žen v Agua Clara, „radši tam napiš, že mě bolí záda, hodně mě bolí záda, nemůžu kolikrát spát.“ Barequeros jsou celý den sklonění nad bateou a na bolesti zad si stěžují skoro všichni, přesněji řečeno všechny, protože za těch pár dní v Tadó, se mi potvrdila informace řidiče autobusu, který mě sem vezl: „U nás dobývají zlato ženy, to budeš koukat, amigo.“ Mnohé ženy nemají boty a pohybují se v bahně, kde může člověk lehce zapadnout po pás, boso, bez běžných holin. Riziko poranění je vysoké: pohyblivé bahno je plně ostrých úlomků kamenů a zbytků tropických stromů, sám jsem několikrát v duchu za holiny poděkoval. Přidejte nesnesitelnou teplotu (průměrná teplota, den-noc, je 28 stupňů), spalující slunce a absolutní vlhko. Já sám sebe odhaduji na týden, pak bych jednoduše odpadl. Ty ženské to dělají celý život. „Když jsem byla mladá, pracovala jsem v Medellínu, ve fabrice, šéfa mi dělal Angličan, jmenoval se Stě-Steva-Stevenson!, hrozně hodnej a milej člověk, měla jsem ho hrozně ráda… Pak se oženil s jinou ženou, Kolumbijkou, už jsem ho pak nikdy neviděla, skončila jsem tady“, řekla mi jedna z nich svůj život ve dvou větách.

Vracel jsem se z Agua Clara a z dálky na mě mával Antonio ze své verandy. Zhluboka jsem se nadechl a pozdravil. „To je don José, je tady v dole inženýr“, představil mi Antonio téměř bílého může středního věku, upraveného zevnějšku a i přes všudypřítomné bahno, v naleštěných botách. Vzdělaný člověk, hodně věděl i o Čechách. Probrali jsme kolumbijské problémy, přešli ke světovým a asi po deseti minutách don José povídá: „Slyšel jsi někdy o takové knize…“ Rychle jsem ho přerušil: „Slyšel, tady, včera, ale už ji nechci rozebírat.“

Odjížděl jsem ve spěchu, chtěl jsem se ještě rozloučit s Antoniem, a autobus už stál před kostelem. Rychle jsem zaplatil účet v hotelu, poděkoval a chystal se zmizet, ale mlaďounká, jak eben černá, recepční mě pohledem zastavila a skoro šeptem se ozvala že tmy: „Vem mě odsud pryč, prosím tě.“