Pět a půl kilometru nad mořem nekompromisně lisuje moje plíce, mojí hlavu, moje svaly. Snesitelných odpoledních mínus pět se spolu s mizejícím sluncem závratně rychle propadá. Čím dál ledovější vichr mě prudce objímá a svýma mrazivýma rukama mi sahá pod bundu. Soumrak pohltil údolí rozryté šachtami pod Cerro Lunarem. Monotónní beat důlních čerpadel pomalu utichá.

Zbývá mi nějakých tři sta výškových metrů do obydlené zóny. Už nemůžu. Nedokážu souvisle dýchat. V mozku mi buší kladiva. Neujdu už snad ani deset metrů. V zákrutě kamenité cesty objevila funící dodávka. Gracias a Dios! Horníci vracející se ze šichty. Natěsnáni tělo na tělo, v úzké kabině s vytrhanými sedačkami, mlčky kodrcáme v houstnoucí tmě nahoru. Štiplavý pach potu táhne z jejich ztvrdlých zaprášených montérek. Všem nám jde od nosu pára.

Přes zpocené sklo dodávky vidím, jak z potemnělé měsíční krajiny, jak z jakéhosi černého moře, ční bílé zasněžené vrcholky hřebenu. Z profilu tvoří ležící ženské tělo.

Achuita. Spící kráska, v kečuánštině.

Ve skále pod jejím pomyslným tělem je schovaný život a tajemství La Rinconady. Zlato. Podle aktuálních terénních výzkumů nezměrné množství zlata.

Kdyby tu nebylo zlato, nikdo z nás by tady, na ledovém konci světa, teď zřejmě nebyl.

Rychlý prachy

Mrazivou a bezesnou noc jsem probděl v bordelu. Betonová díra páchnoucí močí a rozlitým pivem. Vysokohorská nemoc mi nedovolila usnout. Venku mínus pětadvacet a já, s bušícím srdcem a neschopen se nadechnout, jsem v mrákotných stavech celou noc poslouchal dunivé disco a pařbu horníků z baru pod mým pokojem. Někdo měl včera kliku a našel. Jako většina horníků, hned to prokalil s kumpánama a se štětkama.

Zlato, podobně jako drogy, dělá „rychlý prachy“.

Rychle máš, rychle nemáš.

Život v La Rinconadě

Ledové ráno mě vysvobodilo z nočních halucinací. Rampouchy se roztékají v ranním slunci a voda kapající ze střech dolů rozežírá hroudy bahna, které na ulici přes noc zmrzly. Mimo malého náměstíčka jsou všechny uličky La Rinconady pouhou bahnitou cestou, uprostřed níž je vyhloubena strouha. Všechny splašky, exkrementy a bordel tečou tudy. Kanalizace neexistuje.

La Rinconadu, i přes studený ranní vzduch, naplňuje pekelný smrad. Smrad zamřelého ovčího masa, smrad hoven na každém rohu, lidských i psích, smrad žluklého oleje ze špinavých kuchyní na ulici. K tomu všudypřítomný nahořklý pach hnijících odpadků, které třicet tisíc stálých obyvatel hází rovnou vedle svých chatrčí, a tím vytváří nad městem permanentní poklici smradu, kterou nerozfouká ani mrazivý vítr. Popelnice nebo svoz odpadu? Směšná otázka na Klondiku.

Marně hledám kafe. „A co by sis jako představoval?“, chechtá se mi bezzubá Peruánka, když odmítám hnědou kalnou vodu z ošahané termosky. Ani vodovod v La Rinconadě nevedou. Voda se buď kupuje v barelech, v brutálně chlorované formě, nebo se podivným systémem gumových hadic odebírá z pod ledovce, ale to jen do některých domů. Navíc, díky všudypřítomné kontaminaci rtutí používanou při extrakci zlata, je i voda z ledovce závadná.

Ber, co najdeš

Hory a jejich zlaté bohatství patří peruánskému státu. Ten pronajímá celé doly dvěma těžebním společnostem. Ty dále prodávají a rozdělují zlatonosné pozemky mezi zhruba 1200 tzv. contratistas, formou koncesí. Tito „podnikatelé“ si najímají horníky, aby pro ně na vyměřeném díle hory těžili z jedné, někdy i z více štol.

Ve všech štolách se těží ručně. Někde se sice používají sbíječky na prorážení nových tunelů, ale v naprosté většině štol se využívá pouze dynamit, želízka a perlíky. Máloco se tady za staletí změnilo. Všichni horníci žvýkají listy koky, po celou dobu šichty. Koka snižuje bolesti z nedostatku kyslíku, zahání hlad a únavu. Bez koky to nejde. Nikomu.

Zlato je „potulný“ kov, v metru vytěžené horniny je, v dalších třech metrech není. Nikdo to neumí odhadnout, ani ti nejzkušenější. Mimo jiné z tohoto důvodu – ač tedy někteří sice pobírají regulérní plat – naprostá většina horníků stále pracuje na tzv. cachorreo. Třicet dní těží zadarmo a jednatřicátý den pro sebe. To co si ten den natěží a odvezou vlastní silou je jejich. A jestli natěžená hornina bude obsahovat zlatou rudu a kolik zlata z ní bude? To zvaž sám, jestli se ti to vyplatí, hombre.

Zlatý byznys

Díky naprosté absenci úřadů nikdo neví, kolik zlata se v La Rinconadě těží. Odhady se různí – od 2 do 10 tun zlata ročně. Což činí až tři sta miliónů dolarů, při nejvyšším odhadu. Avšak samozřejmě že ti, kdo zlato rvou z nitra hory svýma zpocenýma rukama, z těch závratných mega nakonec nic nemají. Průměrný měsíční výdělek horníka nebo pallaquery se pohybuje okolo 1000 solů, občas lehce přes. Přepočteno, nepřesáhne deset tisíc korun měsíčně.

Když obchodníci se zlatem odjíždějí z La Rinconady dolů do nejbližšího města, bývají jejich auta doprovázena soukromou, těžce ozbrojenou ochrankou. Přestřelky a přepadení na 180 kilometrové cestě pustinou do Puna jsou neoddělitelnou součástí zlatého byznysu. V La Rinconadě není stát, neplatí tu zákony. Vládnou tu pravidla těch, kdo vlastní zlato nebo přístup k němu. Vládne tu nepsaný kodex, který všichni znají a poslouchají. Vládne tu víra, a často i pověry, se kterými není radno si zahrávat.

Věčnost

Poslední paprsky slunce se zapichují do příkrého svahu pod Achuitou. Chatrče z pozinkovaného plechu svítí z dálky na temné hoře jak rozsypaná zrnka stříbra. Stojím na hřbitově. V zákrutě cesty, bez označení, bez brány. Několik desítek náhrobků se pomalu, s každým dalším sněhem, propadá do kamenitého svahu. Hora je požírá.

Igelitové barevné stužky, zavěšené na rezatých křížích, hlasitě frkají v ledovém vichru do vznešeného ticha hor. Marně se snažím přečíst vyšisovaná jména na rozdrolených tumbách. Jméno znamená příběh. Jméno znamená osud. Jméno je ztrhaná tvář, kterou jsem dnes a v předchozích dnech viděl ve tmě štoly.

Nikdo z nich tu určitě nechtěl spočinout. Chtěli jenom najít zlato, trochu zbohatnout, vybřednout z toho začarovaného kruhu bídy a vrátit se ke svojí rodině, ke svým blízkým.

Ale země si vzala jejich těla a Apo si vzal jejich duše.