„Dobře si vylezl na svět, kluku!“ Rosalinda mě skenuje s našpulenou pusou. Rudnu a něco mumlám, mám dost. Polední tropické slunce mě vysálo jako já pomeranč, ráno na ulici v centru Managuii. „Proč si myslíš, že si zahalujeme hlavu? A?“ Rosalinda si mě „dává“. Má na to – na skládce pracuje den co den, ví a zná. Její zmizelá krása je dost pádný důkaz.

„Podle registru Městského úřadu Managua je denně vyvezeno na skládku La Chureca zhruba 600 tun odpadu. Podle odhadů cifra během příštích tří let stoupne na 2000 tun.“ Snídám fazolovou kaši, černou kávu a noviny na upatlaném plážovém stolku managujského bistra. La Prensa, největší nikaragujský deník, pokračuje: „Zastupitelé potvrdili, že se intenzivně jedná o změně lokality.“ Asi za hodinu, kolem osmé, stojím na malém návrší několik set metrů od břehů jezera Xolotlán, téměř na hranici hlavního města. Až k obzoru se táhne zvlněný koberec vytkaný milióny barevných teček, vypadá to jak impresionistické plátno, nad nímž krouží hejna černých supů. Bílá popelářská auta, neustále přijíždějící s odpadky, kreslí na plátně linkama zvířeného prachu obrazce. Žluté bagry s ocelovým zubem brázdí barevný koberec a hrnou tečky sem a tam, jako by ten živoucí obraz neustále přemalovávaly.

Obyvatelé Managui říkají, že v Nikaragui se nachází konec světa. Jmenuje se La Chureca.

Později mi vysvětlili, že se nechávají vozit vracejícími se prázdnými auty až k bráně, tam naskakují na plná auta, a cestou než popelářské auto dojede na konec skládky a vysype náklad, prohledají rychle odpadky na povrchu, dříve než se k nim dostanou všichni ostatní hledači. Finta. Nebo taky způsob, jak si desetiletí kluci ze skládky mohou hrát a nějak se vyzout z celodenního brodění se v hnijícím marastu spolu se svými rodiči.

La Chureca je živoucí stokou hlavního města. Rozlezlý 70-ti hektarový hnisající vřed na břehu totálně kontaminovaného jezera. Odhady mluví o zhruba 5 miliónech tun nezpracovaného odpadu, naakumulovaného na tomto místě od roku 1975. Vyváží se sem všechno, bez rozdílu. Na separaci odpadu raději hned zapomeňte, jsme v nejchudší zemi Střední Ameriky.

Neorganický odpad, potraviny, mrtvá zvířata, plechovky, sklo, kovy, odpad z demolic, také infekční bioodpady. Prostě všechno, co už nikoho nezajímá, končí na La Chureca. Na jediné skládce ve střední Americe, kam se vyváží pevný odpad z nemocnic: lidské zůstatky z chirurgie, krev. V Managui se tyto odpady nespalují.

O pár set metrů dál dnes pracuje většina sběračů. Mezi zaparkovanými povozy, stádem hubených krav, smečkou „dredatých“ psů, hejnem supů a pod spalujícím sluncem se pohybuje odhadem pětset lidí, z toho polovina dětí. Jutový pytel na provázku zarytý do ramena, hlavu a krk dokonale zakryté čepicí nebo šátkem, „gancho“ (železný háček na hrabání) v rukou a pohled zapíchnutý soustředěně do barevného koberce odpadků. Asi sedmiletý chlapec v roztrhaném tričku Lakers zkušeným pohybem háčku vyhrábl nedopitou láhev koly. Bez zaváhání jí dopil a špinavý plast uložil do svého pytle. Dvě malé holčičky si postavily „domeček“ z kartónů, hned vedle vyjetých kolejí velkého bagru a honí se s pištěním kolem. Jedna po druhé házejí mastné novinové kuličky.

Vedle hlavy mi prosvištěla slupka od pomeranče. Hledám očima autora, okolostojící sběrači se hlasitě smějí a ukazují háčkem jeden na druhého. „A neprasklo ti sklíčko ve foťáku, když si ho vyfotil?“ Kluk v růžové bejsbolce ukázal na svého kamaráda klopícího cudně oči. Opět salva smíchu. Přijelo další popelářské auto, všichni se rychle přesouvají na místo, kde vyklopí odpadky a gringo přestává být středem pozornosti.

Auto pomalu couvá, jako magnet ho zezadu obklopily desítky sběračů s napřaženým háčkem. Zapařená barevná masa s mlasknutím vypadla z ocelových vrat popelářského auta, cinkají háčky, všichni spořádaně hrabou, žádný konflikt typu „já jsem to viděl první“. Psi bázlivě vyčkávají až přijde řada na ně. Pět minut a hromada zajímá už jen krávy a supi.

„Já jsem boxer.“ Nejvýřečnější z party zhruba osmnáctiletých mladíků, „náhodou“ přišel až ke mě. „A taky jsem studoval agronomii, ale rodiče neměli peníze, tak mi řekli, že toho musím nechat.“ Rázem je kolem nás asi deset jiných kluků, sahají mi na foťák a brašnu. Sandro překřikuje ostatní: „Chtěl bych cestovat, poznat jiný země, ale je to těžký. Dělal jsem box, abych se podíval do světa. Boxoval jsem tři zápasy jako profesionál, ale pak jsem prohrál a už mě nechtěli. Taky jsem pracoval na stavbě v Kostarice, ale vyhostili mě. Neměl jsem dokumenty. Pracuju tady už druhej rok, bydlím jinde, tady je jenom moje pracovní centrum.“

Jeden z kluků svírá u pusy křečovitě lahvičku s lepidlem. Zakalené oči a pomalé pohyby, opírá se o háček jako o berli. „A z keterý... ketr... kterýho kontinentu přicházíš? Na zemi jsou tři kontinenty...“ Ostatní mladíci mávají rukou, abych ho neposlouchal, palcem směrem k zemi naznačují, co si o němi myslí. „Tři kontinenty... Amerika... Ame... “ Jeho dutý hlas zaniká v hlaholu ostatních. „Světlý ležák La Chureca!“ Eugenio odkopl kartón a zvedl zašlou láhev se žlutou tekutinou k obloze a imituje televizní reklamu na pivo. „Delikátní chuť, to pravé osvěžení“, motá dohromady klišovité slogany reklam a jako si nahýbá ze špinavé láhve. Všichni se smějeme.

„Nechceš ochutnat? Dneska máme kuřecí polívku.“ Chatrč, „spíchnutá“ ze dvou tří pomačkaných kartónů, stojí přímo na haldě odpadků, před ní na ohništi, v plechovce od barvy, zakryté kusem překližky, bublá voda s něčím. To něco nedokážu identifikovat, a tak s díky odmítám. Do půl těla svlečený, životem na smetišti páchnoucí, muž usedá zpátky do stínu igelitu. Stovky much mi bzučí kolem těla, zběsile mávám kolem sebe. Augustin Lopez se jen směje: „No to víš že mi to vadí, ale co mám podle tebe dělat?“ Usedám na plesnivou bednu od banánů vedle něj. „Žiju tady 15 let. Ne, sám, ženský jsou nevěrný, pořád lítaj po všech čertech.“ Kouříme, já odhánim mouchy a vyptávám se. „Chodíš volit?“ „Ne! Můj prezident a starosta je Ježíš Kristus! Ale občanku mám, podívej.“ Augustin loví z kapsy zmuchlanou kartičku, „tady to stojí“, a slabikuje své jméno s prstem na kartiččce a strká mi jí před oči. Čtu několik rozmazaných řádků: adresa městského úřadu v Manague, jméno žádné. Podle výzkumů nadace Centro Dos Generaciones v Manague je 55% obyvatel městské části Acahualinca (kde se nachází La Chureca) analfabetů.

„Sis vyšel jak na procházku, co?“ Slunce je už nízko, většina sběračů odchází, zapřaženi místo koně, táhnou svoje povozy po silnici do blízkého slumu. Stojím na bráně skládky, mlčky, doruda sežehnutý, pokrytý prachem, v hlavě mi buší kladiva. Padám únavou, ale upovídaná Rosalinda mi nechce dát pokoj.

„Kup si čepici, fešáku!“ Všichni se zase smějí.

Pokolikáté už dneska.