El Ejido, donedávna jedno z bezvýznamných městeček v pobřežní provincii Almería na jihu Španělska, je pro ekonomy příkladem zázraku. Ještě v polovině 80.let minulého století to byl nejchudší kraj ve Španělsku. Během dvou dekád se díky intezivnímu zemědělství proměnil v jeden z hospodářsky nejrychleji rostoucích regionů v celé Evropě. Souběh několika faktorů způsobil paradoxní situaci. Nejsušší oblast Evropy se stala její zahradou.

Neméně důležitým milníkem v rozvoji zemědělské produkce v El Ejidu bylo zapojení nových technologií a metod, na jejichž vývoji se přímo podílí lokální výzkumná centra. Keříky rajčat nerostou ze země, nybrž ze speciálního písečného substrátu, který je v přesných intervalech sycen směsí vody, hnojiv a podpůrných látek. Počítačem řízená stanice neustále vyhodnocuje stav substrátu a podle toho do roztoku přidává a či ho ředí – fosfáty, nitráty, pesticidy, ochrana proti hmyzu, látky proti plísni, látky pro dobrou barvu plodu. Klasické pěstování zeleniny se v El Ejidu změnilo v industriální velkovýrobu potravin.

Avšak klíčovým faktorem ekonomického boomu, který vyschlou polopoušť proměnil v „moře plastiku“ - jak říkají Španělé, je levná pracovní síla. Desítky tisíc imigrantů z Maroka a subsaharské Afriky udržuje skleníkový kolos v chodu, od září do května, za mizivou mzdu tří eur na hodinu. Nikdo neví kolik imigrantů skrývá spletitý labyrint skleníků. Místní úřady odhadují, že na jednoho legálního nádeníka připadá jeden bez papírů. Třicet tisíc cizinců bez jména?

Zatímco kdesi na periferii Evropy tento sociální a ekologický experiment s vratkými základy pokračuje, další sklizně paprik, dýní, rajčat, okurek a melounů zaplavují regály zimních supermarketů.