Silný poryv deště švihnul rezavý autobus jak bičem. Plechová krabice zafuněla a dál se šplhá do erozí rozkousaných kopců ve slumu Ciudad Bolívar, dva a půl kilometru nad mořem. Nahé cihlové zdi přízemních domků zakrytých vlnitým plechem vykukují z cárů šedavé mlhy. Jedna chatrč leze na záda druhé. Jakoby se praly o každý metr prostoru.

Kalná dešťová voda stéká po rozbahněné cestě dolů a rozežírá celý svah. To, že se občas kus stráně i s chatrčema utrhne, tady nahoře, v Altos de Cazuca, nikdo neřeší. Ciudad Bolívar (Bolívarovo město, jižní předměstí Bogoty) leží z větší části na ilegálně zabrané půdě. Sociálně vzato, je to konečná stanice. Hůř už to nejde. Desplazados neboli ti, kdo museli utéct před nekonečnou kolumbijskou válkou a násilím, vystupují právě tady.

IDPs

Téměř půlstoletí trvající ozbrojený konflikt odsoudil Kolumbii do pozice země s nejvyšším počtem válečných uprchlíků na světě. Ani válkou zničený Irák nebo DR Kongo nevykazují tolik utečenců.

Více jak tři miliony Kolumbijců opustilo své domovy jen během posledních deseti let.

Avšak na rozdíl od jiných válek, Kolumbijci neutíkají do okolních států, nýbrž migrují v rámci své vlastní země. Tento obří exodus je tak hůře viditelný. Ohniska střetů mezi bojujícími skupinami se totiž pohybují. Zjednodušeně by se dalo říct, že zóny bojů se kryjí se zónami pěstování, nebo obráceně – ničení, koky.

Výsledkem je paradoxní situace. Pokud Kolumbijec utíkající před válkou překročí hranice státu, je mu uznán status válečného uprchlíka a tím pádem pozornost médií, pomoc hostitelského státu atd. Ale když uteče do sousedního departamentu, svět ho alibisticky zařadí do kolonky IDPs neboli internally displaced people (vnitřní vysídlenci) a ať se stará Kolumbie o své vnitřní problémy sama.

Běžte a vysvětlete to Marisol a těm dalším tisícům na útěku: Smůla, Marisol, sice tu máte válku, ale vy, oběti té války, jste se prostě ocitli v kolonce, která „nepatří mezi zahraničně-politické priority“ mocných.

Narkoválka

Kolumbijský ozbrojený konflikt je živen značně spletitou strukturou kořenů. Bojujících skupin je mnoho a jejich zájmy se překrývají. Marxistická gerila FARC pod pláštíkem bolívarské ideologie financuje veškeré své aktivity z obchodu s kokainem a s drogovými kartely jedná o sférách vlivu. Paramilitární jednotky (dříve AUC), ilegální oddíly domobrany, které byly původně založeny na ochranu zájmů drogových kartelů a bohatých rodin před gerilou FARC, dnes samy organizují narkobyznys. Kolumbijská armáda je pod silným vlivem politiků z bohatých podnikatelských kruhů, které zajímají hlavně peníze. Ti nemají zájem utnout proud narkodolarů v zemi, spíše je chtějí směřovat na jimi vybraná místa. A nakonec samotní narkobaroni, ti se – po dobrém nebo po zlém – dohodnou se všemi. Pablo Escobar vždy dával těm, co mu stáli v cestě, jednoduchou nabídku: „Plomo o plata?“ Olovo nebo stříbro? Smrt nebo úplatek?

Skutečnými obětmi kolumbijské války tak jsou rodiny chudých vesničanů, kteří ať už pěstují koku nebo banány, se neustále nachází mezi mlýnskými kameny drsného narkobyznysu. Přijde armáda, voják požádá o vodu. Dozví se to gerila a obviní vesničana, že spolupracuje s vojáky. Armáda najde políčko koky a fumigační letadla posypou jedem celé údolí. Cokoli vesničan udělá, některá z bojujících skupin to vezme jako spolupráci s nepřítelem.

Mrazivou ironií zůstává, že všechny soupeřící strany tvrdí, že právě vesničany chrání před těmi „špatnými“. Realita je však jiná. Pravidla určují muži se zbraněmi, kteří přijdou první. Gerila, armáda nebo paras – výsledek je pro vesničany vždy stejný – riziko života nebo útěk.

Exodus

Skrytý kolumbijský exodus je velmi těžko mapovatelný. Kolumbijská vláda uvádí počet nově vysídlených za rok 2009 někde okolo 120.000 lidí. Naproti tomu – CODHES, kolumbijská nevládní organizace, která se primárně zabývá válečnými uprchlíky, odhaduje, že rok 2009 navýšil počet IDPs v Kolumbii o 290.000 lidí.

Mnoho uprchlíků se bojí formálně registrovat, protože jim je vyhrožováno. Nezapomeňme, že tito lidé jsou nepohodlnými svědky bojů v džungli. Vědí všechno. Kdo kde byl, kolik lidí, kolik zbraní, kolik koky. Časté jsou i případy, kdy dojde k dvojitému vysídlení. Uprchlík skončí v Ciudad Bolívaru, tamní ozbrojenci z tzv. městských sítí zjistí, že dotyčný toho ví hodně, a nezbývá než utíkat dál.

Sociální čištění

„Tadle čtvrť je zdravá.“ Holič s knírkem uzoučkým jak nalepená nitka mi položil napařený ručník na tvář. Po cestě na jih, do Tumaca, jsem přespal v Palmiře, malém městysu na sever od Cali. Ráno jsem zašel k holičovi. „Žádný zloději, žádný basuqueros (narkomani užívající levný nečištěný kokain – basuco), žádný vysídlenci.“ „Opravdu? A jak to?“, zaujala mě jeho drsná slova. Holič se rozhlédl, jakoby zaváhal, ale pak utrousil na půl pusy: „Paras.“

Nariño

Bílé vyhublé krávy s hrbem stojí nehnutě na zelených pastvinách jakoby je někdo vystřihl z pomačkaného papíru a rozmístil do tropického diorámatu. Kývám se ze strany na stranu na zadním sedadle motorky. Prach z nevyasfaltované cesty za námi zvedá žlutavý chochol.

Projíždíme ztracenými komunitami na pacifickém pobřeží Kolumbie, blízko Tumaca. Odlehlý departament Nariño na jihozápadě země pokrývá převážně tropická džungle. Je sice velký jak půlka Česka, ale vede do něj pouze jedna silnice, často blokovaná gerilou. Nariño je považováno za tzv. červenou zónu. Zkrátka – pěstování koky, gerila FARC, paramilitární jednotky, násilí. 56% všech masivních vysídlení v průběhu roku 2009, takových, kdy v podstatě uteče naráz celá vesnice, proběhlo právě v Nariñu.

Válka bez konce

Další den mě Vanessa vzala se skupinou asi pěti žen na „mušlování“. Spousta válečných uprchlíků na Pacifickém pobřeží se totiž živí sběrem mušlí v mangrovníkových bažinách. Během šplhání po kluzkých kořenech mangrovníků, vyzvídám od černošky Ramony, co předcházelo jejímu útěku.

„Když přijde gerila do vesnice, chová se nejdříve velmi slušně. Žádné zbraně nebo výhrůžky. Dokonce i někdy nabídnou jídlo, mají totiž svoje zásoby v džungli. Svolají schůzi a řeknou, co chtějí. Mluví o politice, ale tomu já moc nerozumim. Po nějaký době, kdy přijížděli a zase odjížděli, přišel jejich comandante a řekl mi, že FARC potřebuje mojí dceru. Utekla jsem s dětma tu samou noc.“

„Tak třeba to Santos opravdu změní“, snažím se rozptýlit chmury na Ramonině tváři. Kolumbie má již několik měsíců nového prezidenta. Juan Manuel Santos, člen významné a bohaté kolumbijské rodiny, se podílel již se na předchozích vládách Alvara Uribeho. Těžko však čekat od tohoto muže, že přinese Kolumbii mír.

Ostatně – těžko čekat od kohokoli, že přinese mír zemi, kde se ročně hraje o desítky miliard dolarů v obchodu bez pravidel.

„Tohle nikdy neskončí, to nebude lepší“, zakroutila hlavou Ramona, „vždycky to bylo takhle, co si pamatuju. Tahle válka nemá konec.“