Plakal pro ní, pro Svatou Smrt (Santa Muerte), pro „Bílou holču“, jak jí familiérně říkají Mexičani. Ukrutná bolest způsobená dlouhými kilometry, které muž ušel po kolenou na své pouti ke svatyni Santa Muerte v centru Mexico City, rozleptala jeho pýchu, rozežrala celou jeho osobnost jak kyselina.

Teď tu leží na asfaltu v slzách. Bojuje sám proti sobě. Mexičan ve středním věku, muž plný síly. Macho, „kterej má koule“. To všechno je teď však pryč. Po chlapovi zůstaly jen tmavé krvavé fleky na asfaltu. Jak hlemýžď zanechal po sobě zaschlou sliznatou stopu. Zbyly mu jen ubrečené oči, obnažená zbabělost a deset posledních zbývajících metrů k oltáři.

Zvedl oči k ní. Smrtka v dlouhém bílém rouchu za vitrínou. Přerostlá panenka bez tváře, bez očí. Mlčky jí prosil. Co jí asi říkal? Co si přál? Co ho přimělo podstoupit dobrovolně tohle bolestné martyrium?

Posledních pár metrů se plazil. Když dohmátl rukou na schod před oltářem, znovu se hlasitě rozplakal. Konečně, vydechli jsme v duchu všichni okolostojící. „To je ale víra!“, šumělo davem. „To je ale oddanost!“

Někdo zrušil to zvláštní štronzo a strnulí poutníci se opět dali do pohybu.

Mariachi hrábnul do strun: „Hluboko-v-srdci-svém-já-nosím-obraz-tvůj…“

Nevíme sice, jak a kdy k této náboženské synkrezi mezi Aztéckými kulty a křesťanskou věroukou došlo, ale je velmi pravděpodobné, že proběhla stejnou cestou jako v případě kubánské santerie nebo haitského vúdú. Španělští dobyvatelé totiž víru původních obyvatel Ameriky i dovezených černochů nasilím potlačovali. Otroci, ať už Indiáni nebo černoši pak – z donucení – přijali křesťanství, ale v srdci zůstávali dál věrni svým bohům.

Nehledě na původ kultu smrti, dnešní Santa Muerte se objevuje na scéně zhruba v polovině 20. století. Kult údajně vzešel ze státu Hidalgo, severně od Mexico City, kde Svatou Smrt uctívali lidé, kteří se často – ať už z jakýchkoli důvodů – ocitali v ohrožení života.

Prvního

Prokličkoval jsem zadem, mezi stánkama s pirátskou pornografií a metalovýma trikama. Po několika stech metrech se mi otevřel průchod do úzké ulice, ucpaný davem lidí jak špuntem. Dnes je prvního, odpoledne. Stejně jako každý měsíc – poutní procesí věřících k oltáři Svaté Smrti právě vrcholí.

Ulice je napěchovaná lidmi až ke zdím domů. Dva až tři tisíce přívrženců „Bílé holčiny“, odhaduju od boku, ale minulý měsíc jsem jich viděl ještě víc. Stoupenci Svaté Smrti, chovající na rukou malé, barevné smrtky, které z dálky připomínají roztomile oblečené panenky. Pomalým proudem tečou směrem k svatyni na konci ulice jako vlna medu. Ti, kteří již pouť završili, sedli si na chodník a před sebe na silnici rozložili malý osobní oltář – figurku Svaté Smrti na dece, obklopenou obětinami.

Ikonografie Svaté Smrti

Barvy, ikony a religiózní předměty hrají v kultu Svaté Smrti nezanedbatelnou úlohu. Každý oltář a každá modla mají svůj výsostný charakter. Smrt drží v rukou různé předměty, jimiž odkazuje na sféry svého vlivu a moci. Zároveň tím věřící zdůrazňuje jednotlivé aspekty své víry v ní. Váhy, zeměkoule, různě dlouhé kosy, jak zmínila Luisa, často můžeme vidět v její blízkosti sovu (schopnost pohybovat se v temnotě), přesýpací hodiny (čas, který máme vyměřený na zemi) nebo olejovou lampu.

Barva roucha, do níž věřící Svatou Smrt odívají, pak naznačuje s jakou modlitbou a potažmo prosbou ten který stoupenec před „Nejsvětější“ zrovna předstupuje. Zlaté roucho symbolizuje peníze a úspěch, bílé znamená mír a harmonii, rudé je spojováno s láskou, emocemi a vášněmi. Zelenou smrtku nosí ti, kteří mají problémy se zákonem, žlutou ti, kdo hledají uzdravení z nemocí a černé roucho znamená buď ochranu před kouzly nebo naopak žádá o sílu a moc pro praktikování magie.

Svatá nejen všech desperátů

Ramón nalíznul zmačkaný papírek, prstem do něj zamáčkl zelenavou drť. Jedním tahem na otevřené dlani obratně smotnul džojnta. „Nééé! Voni to maj‘ v piči, guero. Tady, u Santy, se normálka hulí.“ Hrubě zadupal moje pochybnosti o legálnosti kouření marihuany v Mexiku.

Týpek v bílém tílku, pokreslený od pupku až po uši hrubě nadrásanýma modrýma kérkama a s masivním zlatým křížem na krku, nevypadá zrovna, že by se chtěl kamarádit s ‚guerem‘. (Pro většinu Mexičanů jsou cizinci „gueros“ – „blonďáci“). Zhluboka potáhl z rakety. Dvě slzy, vytetované hned pod jeho očním víčkem, se utopily ve vějíři vrásek, když pomalu, až hypnotizovaně zavřel oči.

„To neřéééš, blonďáku!“, stekl po mě dolů jeho – už lehce zkouřený – pohled. V symbolice středoamerických gangů, tzv. Maras, znamená každá vytetovaná slza jednu vraždu, jeden zmařený život. „To sou píčoviny, blonďáku. Mám to z L.A., to se Santy netejká!“ Přikrčil se ke své figurce smrtky a prudce na ní vyfoukl marihuanový kouř. „Rozumíš, to je vočista, jó, páč vona má ráda hulení.“

Sounáležitost

Ulice hlasitě vrní. Tklivá mariachiho píseň se sem tam vynoří z všeobjímajícího hluku rozhovorů a modliteb. Muži, ženy, rodiny s dětmi, kriminálníci, transexuálové, holky z ulice, všichni plynou pomaličku ulicí. Vzájemně si očůrávají své figurky tequilou z plastikových ostřikovačů. Ofukují si své smrtky kouřem z doutníků a džojntů. Pokérovaný obr v křiváku vyměnil s malou holčičkou bonbón za papírový penízek. Stará babka s úsměvem položila korálky před Ramónovu smrtku. Klid, pohoda, až dojemná sounáležitost tak rozdílných typů lidí.

Sem tam někdo v náhlém vytržení vykřikne: „Santa je tady!“ Okolostojící se ihned zastaví, rozestoupí se, jakoby jí dělali místo a všichni nahlas a zbožně zarecitují: „Santa je tady – přišla mezi lidi! Santa je tady – přišla mezi lidi!“

Šéfová

Křesťanské církve v Mexiku (jak katolíci, tak protestanti) opakovaně prohlásily kult Svaté Smrti za uctívání ďábla. Katoličtí kněží ve svých kázáních nazývají kult satanismem a považují ho za modlářství, které – podle jejich interpretace – je jen dalším z řady ďáblových triků.

Avšak většina stoupenců Svaté Smrti překvapivě s křesťanským bohem žádné nesrovnalosti nemá. Mají k němu stejný respekt jako k „Hubené“ a dá se říci, že víceméně praktikují obě víry současně, o čemž jsem se několikrát přesvědčil během procesí.

„Podívej se, je to jednoduchý. Von – “, ukázal Mexičan na obrázek zmučeného Ježíše na kříži, který měl nedbale vytetovaný na předloktí, „ – je šéf. Jasný?“ Zastavil se, jakoby čekal, jestli jsem jeho tvrzení pobral. Otočil se zády, nahrbil se tak, aby kérka Santy přes celá jeho záda vynikla a dodal: „A vona je šéfová, chápeš?“

Smrt

Mariachiho kytara utichla. Vlny proudících stoupenců Svaté Smrti náhle ztuhly a celá ulice zmlkla. Ticho ulice z povzdálí obtékal hluk tisíců aut křižujících dvacetimiliónovou megapoli, jak ostrov uprostřed bouřky. Paprsky zapadajícího slunce se prosmýkly škvírou mezi domy a olízávaly čelenky figurín Svaté Smrti, vynořujících se jak majáky z moře jejích stoupenců.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Najednou jsem byl jeden z nich. Zrnko prachu, kapka v moři, buňka v těle. Mysl se mi naplnila zvláštní úlevou. Zhluboka jsem se nadechl.

Všichni zemřeme, zašeptal můj dech.

Ta krásná usměvavá holčička vedle mě, drsný Ramón i naléhavá Luisa. Otcové, matky, děti. Všichni mocní i nemocní tohodle světa.

Já. I ty.

„Milovaná Smrti, paní moje, ochraňuj mě…“, zazněla slova modlitby.

Někteří poklekli.