Když v Riu půjdete z Flamenga podél parku, a pak před akvaduktem Arcos da Lapa zabočíte do úzkých uliček pod kopcem, na němž leží Santa Teresa, narazíte na pitoreskní schodiště vklíněné mezi koloniální domy a patia zastíněná širokými listy gumovníků. Pokryté odzdola nahoru barevnými dlaždicemi, schody z dálky vypadají, jak kdyby někdo z kopce dolů, mezi domy, vysypal krabičku lentilek. Ačkoliv schodiště má své úřední jméno (Rua Manuel Carneiro), v Riu mu nikdo neřekne jinak než Escadaria Selarón – Selarónovy schody.

Portuñol

Horký týden před karnevalem. Týden plný napětí, kdy celé Rio nemluví o ničem jiném, než s čím na Sambodromo přijde Mangueira nebo Beija Flor, jsem často trávil s plechovkou zteplalého skolu na Selaronových schodech. Dlouhé hodiny rozhovorů vedených v portuñolu – dialektu, kterým Selarón výhradně mluví, míchaje do španělštiny portugalská slova – během nichž na mě chvílemi vášnivě křičel nebo tu zase něco smutně šeptal, postupně vykreslily příběh excentrického muže, plného nespoutaných emocí, který si zhusta sám sobě odporuje, ale s urputnou opravdovostí žije svůj sen.

Zrození díla

Na přelomu 90.let neměly uličky pod Santa Teresou dobrou pověst. Malířovy zákaznící se báli do jeho ateliéru chodit, a tak se Selarón rozhodl, že zvelebí své okolí. V roce 1990 položil na schody, vedle svého přízemního bytu, první dlaždičku. Barevné dlaždičky sbíral v rozvalinách starých artdecových domů, o které není v Riu nouze. Občas přidal na schody úlomky zrcátek či malovanou dlaždičku z Evropy, kterou sehnal v bazaru.

Když se v roce 1994 stali brazilští fotbalisté mistry světa, Selarón se rozhodl, že na počest vítězství své schody – zatím v barvách brazilské vlajky, kterou mimochodem považuje za jednu z nejošklivějších na světě – ještě více rozšíří. Začal kolem schodiště přidávat červené dlaždičky.

O barvách

„Jo, to jsem ti už govoril, že najvíc krasivaja barva na světě je barva Ferrari. Ale mě se teda červená vůbec nelíbí! Mě se líbí tmavě hnědá. Jsem jedinej maliar na světě, kterej patnáct let maluje tmavě hnědou barvou, ale nikdo ty obrazy něpakupaje. Á-ja-jaj… Hnědá neprodává! Červená je tolko na imidž, tolko na reklamu. Abych urobil byznys, musim používat červenou barvu, rozumieš? Všichni lidi dumáme stejně. Reagujeme stejně. Jsme všichni stejný. Všem se líbí červená. Dám ti příklad: ukazuješ tři obrazy, nebo tři fotky, nebo tři… to je jedno co. Devadesát procent lidí si vybierá jeden stejnej obraz. De-va-de-sát-pro-cent, rozumieš!? Prodavači tyhle věci čujou, dycky věděj, kterou věc prodaj první. Prodavač ví. Prodavač ví, co prodá první. Ať prodává obrazy, trika nebo ňáký jiný sračky, tak prostě čuje dobře. Páč lidi věděj, který věci jsou ty najvíc krasivoje. Lidi mi sem chodí a říkaj: já vobrazům vůbec něrozumiem, ale dycky si vyberou ten najvíc krasivoj, to mě teda poser!“

Mystérium

Svou sysifovskou práci na schodišti Selarón financuje výhradně prodejem svých obrazů, kreseb a pohledů. Tvrdí, že jich od roku 1977 nakreslil přes 25000. Na všech, do jednoho, se objevuje jeden a tentýž motiv – těhotná mladá černoška. Proč zrovna tohle téma – to zůstavá nikdy nevyřčeným, a zřejmě nešťastným tajemstvím. Jakékoli dotazy tímto směrem totiž Selarón odbývá obrannou frází, naškrábanou na dlaždičkách dole na schodech: Je to osobní problém z mé minulosti.

Ani mě neřekl nic jiného. Pokaždé, když jsem se pokusil jen lehce odhrnout závěs tohoto tajemství, jednoduše mi neodpověděl nebo odešel pryč. Jen jednou, když jsem znovu naťuknul téma žen, mi rozechvěle, skoro až se slzami v očích vyprávěl o své, již dávno mrtvé matce.

O matce

„Nejdůležitější čověk v tvým životě je tvoje mať. Keď zomrie mať, všechno skončí, všechno se rozpadne. Mať je základ rodiny, keď zomrie, rodina zomrie. Přestaneš se zajímat o svoju rodinu, o svý bratry, švagry, páč už tam nejni mať. Mať je ten důvod, proč jdeš a pošleš pohled z druhýho konce světa, s pár trapnejma slovama, že se máš dobře, i keď spíš na zemi a nemáš co žrát. Mať je rodina, mať je život!“

Nekonečné schody

Přestože po téměř čtvrtstoletí od položení první dlaždičky jsou schody pokryty více jak dvěma tisíci originálních dlaždic ze 60 zemí celého světa (včetně Česka i Československa), Selarón své dílo nepovažuje za dokončené. Neustále ho mění a přidává další úseky. Stále bydlí v tmavém bytě vedle schodů, kde má jen postel a stůl, a po Riu jezdí na starém červeném kole. Fascinující dílo stále roste a on tvrdí, že „schody jsou jako žena, která není nikdy spokojená, stále chce něco nového“.

O svém díle

„Jsem jedinej artysta na světě, kterej zrobil takovýhle dílo za svý vlastní peniaze, rozumieš? Egyptský pyramidy platil faraon, ale tyhle schody jsem zaplatil já! Jsem jedinej maliar na světě, kterej nemaluje na zakázku. Když sem někdo přijde, musí pakupit, to co už je hotový, na zakázku nedělám. Michelangelo maloval jenom na zakázku. Já ne, já maluju pro svůj plezír, rozumieš? A zrobil jsem nejkrásnější schody v celý lidský historii!“

Bláznivej sen

Selarónův manifest, napsaný blízko vstupu na shodiště, jak jinak než na dlaždičkách, končí větou: „…tenhle úžasnej a bláznivej sen skončí až dnem mojí smrti.“