Omega 13
Caracas, Venezuela – duben 2007
„Lehněte si! Člověče, sakra – spolupracujte!“ Ferguson nekontrolovaně zařval. Sanitka svištící caracaskou nocí nadskočila – všichni tři jsme zavrávorali. Tři mravenci v letící krabičče od sirek. Puch! Auto s tupým nárazem dosedlo na silnici. Stačil jsem se zachytit osahaného plastikového madla a tvrdě jsem přistál v rohu sanitky.
Zraněný muž, mumlající chlapík s proraženým čelem z autonehody, spadl po zádech na lehátko a pádem si vytrhl infuzní hadičky ze žíly. Krev z jeho hlavy, promáčklé jako by byla z polysterénu, stéká po gumovém lehátku. Infuzní láhve se splašeně komíhájí ve světle stropní zářivky. Válečky gázy vypadnuvší z bočních přihrádek se roztočily po podlaze všemi směry. „Omega 13, Omega 13, jedeme po průtahu … Spolupracujte, sakra, nevstávejte, uklidněte se!“ Ferguson se pokouší s spojení s centrálou, ale zraněný chlápek mu nedovolí ani vteřinu klidu.
Rychlost sanitky se stupňuje. Řidič snad prošlápl plyn do podlahy. Celá zadní skříň auta, ve kterém se paramedik Ferguson pokouší zachránit chlápkovi s dírou v čele život, se drnčivě chvěje. Jak kdyby se měla v příštím okamžiku rozletět na tisíc kusů. Siréna zvenku dlouze ječí, světlomety předjížděných aut sekají světlem jak mačetou po skle zadního okénka sanitky. Nikdo by nedokázal spočítat všechny hrboly a prohlubně dálnice Francisca Fejarda, po níž se centrem nočního Caracasu řítíme.
„Omega 13, Omega 13, slyšíte mě?“ Ferguson naléhavě žádá vysílačkou centrální dispečink. Chlápek se malátně vymotal z hadiček a opřel se celou svojí vahou o kliku zadních dveří auta. Pokouší se utéct z jedoucí sanitky! „Nechte toho, sakra, člověče, my nejsme policajti!“ Nic. Chlápek je v těžkém traumatickém šoku, nemá smysl mu cokoli vysvětlovat. Život mu vyprchává dírou z čela ven, ale on chce utéct.
„Zaaastaaav-te ...“, neznatelně se mu pohnul knírek slepený zaschlou krví. Nepřítomné oči se mu ztrácí. Mumlá cosi o své ženě. Doběla naběhlé klouby jeho rukou na klice náhle povolily. Konec? Upadl do bezvědomí? Nebo už umřel? Celou scénu pozoruju z rohu sanitky vytřeštěnýma očima. Ferguson zachytil padající tělo a kontroluje tep na krku. „Pomož mi, prosim tě, Juane, pomož mi“, vrací mě do reálu, „musíme ho ho dát zpátky na lehátko“.
Neumřel. Na lehátku se znovu probral a překvapivou silou se dere nahoru. Chvála bohu! Ne! Sakra! Co vlastně? Nepředstavoval jsem si, že domluvená noc se záchrankou v Caracasu začne hned takhle hrubě.
Běh událostí mě bez ptaní vtáhl dovnitř. Zapřel jsem za hlavou lehátka a pokouším se chlapíkovi znemožnit vstát. Zrychleně dýchám, jsem na dlaň daleko od jeho proraženého spánku, vidím mu přímo dovnitř hlavy, cítím pach krve a nemytých vlasů. „Uklidněte se, prosím vás,“ nervózním zastřeným hlasem se ho snažím pacifikovat, držím ho za studené nahé paže, „vezeme vás do nemocnice, nejsme policajti“. Sanita plave v zatáčce dálničního nadjezdu, kola zavřískala, když řidič brzdí prudký sešup.
Ruce se mi klepou a opakuju se vší přesvědčivostí, které jsem schopen: „Nebojte se, nechceme vám ublížit, v nemocnici vás zachrání!“ Ferguson využil bleskurychle, že má volnou alespoň jednu ruku: „Omega 13, Omega 13, vezeme případ, Apollo 37, opakuji, Omega 13, Apollo 37, blížíme se k José María Vargas ...“
Na základně
„Byl to ilegál, neměl papíry.“ Ferguson třískl dveřma u spolujezdce, vystoupil ze sanitky na základně Valle Abajo a otočil se ke mně: „Ekvádorec.“
Pochopil jsem. Veřejnou záchrannou službu pětimilionové venezuelské megapole Caracasu provozují hasiči. A pravděpodobně díky jejich uniformě, kterou má na sobě samozřejmě i paramedik Ferguson, měl zraněný Ekvádorec pocit, že ho chceme zatknout. Pokud si v Caracasu zavoláte záchranku, tu v českém slova smyslu „veřejnou“, přijede právě tato speciální jednotka paramediků hasičského sboru. To je zadarmo. Když máte peníze, můžete si roční smlouvou zajistit služby soukromých ambulancí. Těch operuje v hlavním městě kolem dvaceti, většinou v přímé spolupráci se soukromými nemocnicemi.
„Tady vidíš naše auta“. Julio je řidič. Další z party hasičů, byl mi přidělen jako průvodce po základně Valle Abajo, jedné ze dvaadvaceti buněk rozsetých po území tzv. Gran Caracasu. Je půl jedenácté, páteční noc se rozhořela. Na ulici za vraty základny dohrávají kluci fotbálek, branky z vypitých kokosů svítí ze tmy, z blízkého baru bručí regeton.
„Všechny auta jsou ze Španělska. Darovali nám je.“ Julio rozmáchl rukou přes nevelký dvůr základny. „Problém je, že moc už jich nefunguje. Nemáme žádný náhradní díly. To nám nedali. Z asi třiceti aut máme pojízdný tři.“ Auta záchranky se velmi podobají modré skříňové avii, co si pamatuju z dětství, akorát tato jsou bílo-červená.
„Jako tři na celý Caracas?“, ujišťuju se, že jsem rozuměl.
„Jo, tři na celý Caracas.“
Později jsem tuto informaci ověřoval na dalších základnách, vždy byl počet pojízdných ambulancí jiný, ale nikdy nepřesáhl pět. V zemi, jejíž prezident už léta vykřikuje hlasitě do světa ideály socialismu a šermuje velkými slovy o dostupné zdravotní péči, mě to – přiznávám - překvapilo.
„Auta jsou špatný, nemůžeme s nima vyjet do kopců, nemají 4×4“, pokračuje Julio, mezitím co jsme se přesunuli do jídelny. Asi deset hasičů večeří tlusté housky s pečeným masem, všichni pracují čtyřiadvacetihodinovky, základna je napůl jejich domov. Náhle až skoro rodinnou atmosféru jídelny rozřízl chraplavý hlas reproduktoru: „Případ-všem-jednotkám-případ-všem-jednotkám ...“
Všem bez rozdílu
Rychle naskakuju do rozjíždějící se sanitky, spolu s černochem Darwinem se pokoušíme směstnat se v úzké kabině. Jesús u volantu zatočil na průtah. Okna stažená, studený vlhký vítr mi bičuje košili, neony na vrcholcích mrakodrapů bodají do tmavé kabiny sanitky. „Omega 11, Omega 11, vyjeli jsme k případu, prosíme o potvrzení.“ Nabíráme rychlost, zdá se že opět autonehoda. „Jo, čoveče, pátek, to sis vybral nejlepší den, všichni kalí, uvidíš jak pak končej“, chechtá se Darwin.
Ječící siréna sanitky se odrazila v mnohonásobné ozvěně od betonového nadjezdu magistrály. Jak kdyby mi hlavu rozsekal na plátky rychlý kuchařův nůž. Tři proudy světel pomalu tečou dolů, tři nahoru, zácpa, uvízli jsme. Darwin cosi řeší vysílačkou. Po dvaceti minutách v zácpě sjíždíme opět do centra. Chaos. Prostě jsme se tam nedostali. „Ne. Dojeli tam jiný vozy, my se vrátíme“, ukončuje misi Jesús. Točíme se na parkovišti, když přiběhl k oknu sanitky mladík. „Tamhle leží nějakej člověk na zemi, už skoro hodinu, je asi votrávenej.“
Všechno opět jinak. Darwin a Jesús rychle analyzují situaci. U obrubníku, v kupě hnijících pomerančů, skutečně leží chlap, viditelně kluk z ulice. Hrozivě páchne, výkaly pod sebou, zvratky na prsou, neumytelná krusta špíny na lýtkách a pažích. Je v bezvědomí. Paramedici nic neřeší, okamžitě ho nakládáme a znovu se noříme do betonové džungle nočního Caracasu.
„Omega 11, Omega 11, vezeme případ, pravděpodobně Apollo 26.“ Kódy určující mateřskou základnu sanitky a typ diagnózy pacienta se rozletěly do éteru. Kluk v bezvědomí leží na lehátku, škube se mu břicho v křeči, zvrací natrávenou krev, mě rovnou na kalhoty, sedím hned za jeho hlavou. „Nešahej na nic!“, rychle mě napomíná Darwin, „jsou většinou nakažený, nedotýkej se ničeho.“ Vypadá to na předávkování nějakým svinstvem a těžkou otravu.
„Coño! Ve Vargasu ho nechtěj vzít“, Darwin zaklel, položil vysílačku a buší na okénko řidiče, „jeď do Coche.“
„Ale tam nás včera taky vyhodili!“
Jesús bezradně zatočil sanitku do boční ulice.
„Jeď do Vargasu, říkám ti jeď do Vargasu, musí ho vzít!“
Špitál
Tři čtvrtě hodiny čekání u vchodu do nemocnice. Na prošlapaných modrých dlaždičkách zasychají kapky krve. „Vezmou ho, ale nemá rentgen, musíme tu počkat“, vrací se rozladěný Darwin se stohem papírů zevnitř špitálu. „Nemaj volný lůžko, zůstane na tom ze sanitky.“ Mopuje pozvracenou podlahu sanitky. „Jednou jsme čekali osmačtyřicet hodin, vozili jeden případ po celým Caracasu – nikde ho nevzali. Ale dneska to snad budou jen tři, možná čtyři hodiny.“ „Už jsem volal základnu, vyzvedne tě Omega 3, až pojede kolem“.
Je zhruba půl druhé. Nestačil jsem ani dopít černé kafe z nemocničního bufetu, když před vchodem zabrzdila sanitka.
„Dělej, dělej, jedem, máme havárku na cestě k letišti!“
Bůh je hasič
Jedeme snad hodinu, starou silnicí dolů k moři, k letišti. Sanita se proplétá úzkými zákrutami nad propastí. „Prej spadlo auto ze skály.“ Nová dvojka paramediků z Omega 3 mi stejně přátelsky a otevřeně vypráví o své práci.
„Víš co se říká v Caracasu?“
Starší z dvojice, řidič, vypnul sirénu, abychom se slyšeli.
„Každej policajt v Caracasu má na každým rohu dva nepřátele. Hasič má na každým rohu pět kámošů.“
„Bůh je hasič, kamaráde“, přidává se mladší parťák, „to ti teda řeknu, že jo.“ A vypráví mi historku, jak hasiči vyprošťovali z hořícího auta zraněné a žárem ohně vystřelily kulky z krabice nábojů, co byla schována v autě. Žádná kulka hasiče netrefila.
Nečekaná
Tři hodiny ráno. Nad místem nehody hlasitě gestikuluje skrumáž lidí z okolních domků. Cestu zatarasilo asi pět aut a motorek policie, dvě nebo tři záchranky, přijel i vyprošťovací tým hasičů. Auto spadlo ze srázu, někam dolů do tmy, těžko odhadnout, snad i do sto metrové hloubky. Pět pasažérů - ožralých mladíků. Problém je, že to byli policajti, snad jeden z nich i ve službě.
Čtyři mrtví, jeden zázrakem přežil bez zranění. Hasiči z vyprošťovací jednotky vytahují mrtvá těla na lanech nahoru. My se vracíme s prázdnou sanitkou, zase hodinu zpátky.
Moc nechápu chaotické instrukce z centály, už podruhé za dnešní noc jsme jeli vlastně zbytečně.
Kolem čtvrté ranní padám únavou na židli ve Valle Abajo. Poprvé za noc čekám, sám v jídelně, se zapnutou zrnící televizí, přemáhám bez úspěchu spánek. Hasiči spí na palandách.
Před pátou zachrchlal reproduktor. Případ. Studená, vlhká noc v caracaském pekle se blíží k ránu, víčka se mi ztěžka otvírají, už nemůžu. V autě mě přemáhají mikrospánky. Jedeme asi deset minut, hlášená bouračka je kousek od základny.
Mladík, sotva šestnáct. Leží v kaluži tmavé krve, rozmlácený skútr opodál. Na horizontu se tmavě modré nebe rozpouští svítáním. Ferguson přiklekl k tělu a položil prsty na krční tepnu. Opatrně obrátil hlavu. Bílofialová mozková tkáň se zableskla v kuželu baterky. Hrklo ve mě, rázem mě cosi vytrhlo z únavy. Ferguson palcem otevřel chlapci víčka.
Pomalu se zvedl.
„Neměl přilbu“, pokrčil rameny a odešel k sanitce.
Klepu se. Možná zimou a únavou. Možná tím okamžikem. Ten chlapec leží na afaltu, jen tak v bermudách, v tričku, bosé nohy, jeho vietnamky se válí u obrubníku. Asi jel domů, z párty u kámošů, nebo si jel pro cigára, nad ránem, jen na chvilku si odskočil.
Největší síla smrti je v tom, že je nečekaná. Naprosto jasně to vidím a cítím. Zlomek vteřiny. Ještě méně. A všechno je jinak.
„Tak udělejte něco, ne?“, vyhrknul jsem na Fergusona.
„To už není pro nás, to je pro funebráky.“
Nehnul ani koutkem úst. To, co před ním leží, je maso. Hmota.
Prach.
Svítá
„Nemůžu si dovolit, aby se mě to dotýkalo, rozumíš?“ Jedeme zpátky. Ferguson se sám vrací k poslední události, pochopil moje emoce. „Zbláznil bych se, kdybych to bral jako ty, teďko poprvé, nemohl bych to dělat.“ Volně a pomalu zakroužil po nadjezdu.
„A jak to teda zvládáš?“
„Podívej se, v takovejch okamžicích myslím na něco nebo na někoho, koho miluju, na něco hodně pozitivního, na mojí rodinu, na moje děti. Jinak bych to nevydržel. Vždyť jsi to viděl sám.“
Projeli jsme nad prázdnou magistrálou.
Miss Venezuela na megaboardu nabízí krásu v podobě krému na pleť.
Nebe nad Caracasem překrývají šedé dešťové mraky.
Je půl šesté.
Svítá.