Cesta časem

Ačkoli se často udává, že první kontakt s lidmi Nukak proběhl na konci 80. let, není to přesná informace. Kmen Nukak sice nějakým zázrakem minula genocida z rukou španělských conquistadores, ale již se nedokázali vyhnout střetům s kolumbijskými osadníky pronikajícími po řece Guaviare do Amazonie od druhé poloviny 20. století. Nukak byli pro rančery a kaučukové pionýry lovnou zvěří během zabijáckých kratochvílí nebo v lepším případě otrockou pracovní silou na izolovaných haciendách hluboko v džungli.

Takže když se v roce 1988 náhle objevila skupina asi padesáti vyhlublých nahých Nukak ve vesnici Calamar, poslední výspě bílé kultury v amazonské džungli na jihu Kolumbie, nebyl to začátek, nýbrž konec. Vyděšení vesničané „divochy“ nakrmili, ale rychle se jich zbavili a poslali je zpátky do džungle. Toto krátké střetnutí však znamenalo pro Nukak zásadní zlom. Zpátky do pralesa si odnesli naše nemoci.

Slaná voda

Roztrhl jsem jsem dva pytlíky bonbónů. Nahým dětem, které se mi skotačivě motají kolem nohou, svítí oči vzrušením. Vytrhují mi bonbóny nedočkavě z rukou. Mia-bemu jsem podal několik baterek do rádia. Ani nemrkl, vzal baterky a odešel. Stydím se. Mám pocit, že si kupuju jejich přízeň. Výmluva, že to chtěli, mi moc nepomáhá.

Další dusné odpoledne pod klenbou tropických dešťových mraků. Nukak polehávají v hamakách. Ženy vytahují dlouhá vlákna z řapíků banánových listů a splétají je do pevných provazců. Všichni Nukak – ženy, děti, i těch pár mužů v táboře – neustále kašlou. Jejich chrchlání semtam překryje silné drnčení cikád. Schyluje se k dešti.

„Be'bét-yé! Be'bét-yé!“, zahulákal někdo v horní části tábora. Nukak náhle ožili. Vstávají z hamak. Muži se vrací z lovu. Asi čtyři mladíci Nukak v sepraných fotbalových dresech unaveně opřeli dlouhé foukačky v rohu přístřešku. Štůsek jedovatých šipek stále pevně svírají v dlani. Lidé z tábora kolem nich živě gestikulují, překvapivě emotivně se dohadují. Lovci nic nepřinesli.

Guerilla a koka

V roce 2002, a poté v roce 2006, dorazily do San Jose del Guaviare další skupiny indiánů Nukak. Z nesouvislých vyjádření indiánů bylo jasné, že je vyhnala levicová guerilla FARC, ilegální vojensko-politická organizace, která vládne de facto všem jižním departamentům Kolumbie. FARC kontroluje pěstování koky v džungli, které je pro farmáře nejsnažším zdrojem k přežití. Nukak, kteří nechápou pojem vlastnictví země, tábořili a lovili na území plantáží. Také zřejmě ukázali armádním výsadkům, kde se nacházejí plantáže koky. Kolumbijská armádní letadla pak plantáže práškovala jedem v rámci tzv. „Války proti drogám“ (War on drugs, Plan Colombia), kterou zde, na konci světa bílé kultury, sponzorují a organizují USA. Každopádně – Nukak se ocitli mezi dvěma třecími plochami letitého konfliktu. Pěstitelé koky si stěžovali guerille a ta věc vyřešila zastřelením několika indiánů pro výstrahu a vyhnáním zbylých skupin. Dlužno dodat, že část Nukak přijala podmínky guerilly a mnozí z těch, co zůstali v pralese, pracují jako námezdní polo-otrocká síla při sklizni koky.

Po těchto incidentech kolumbijská vláda indiánům opět na oko garantovala vlastnictví rozlehlých území v džungli (která přitom vůbec neovládá). O Nukak napsaly New York Times, obrázky opiček na hlavách divochů zablikaly na globálních kanálech.

Když kamery odjely, kolumbijské úřady strčili Nukak do táborů, postavili jim pár přístřešků z igelitu a vrazili do ruky prošlé sušené mléko.

Umístěním do táborů se tohle neviditelné pouto a synergie mezi lidmi Nukak a džunglí značně oslabilo, v mnoha případech úpně zmizelo. Nukak vybili všechny opice a drobnou zvěř v okolí táborů, vysbírali všechna semena. Pralesní plody, které jedí, nestačí tak rychle dozrávat. A protože zemědělství neznají, zůstali bez jídla, bez prostředků, na krku svým bílým „zachráncům“.

Pro kolumbijskou společnost, pevně zakořeněnou v prudérních představách katolické morálky, bylo nepředstavitelné, aby Nukak zůstali nazí. Dovezli jim tedy oblečení a vysvětlili, že „se to nedělá, být nahý“. Nukak se jako hravé děti radostně ověsili obnošeným barevným šatstvem.

Kouzlo chundú

„Dávej si na ně bacha, kámo!“ Mladý kolumbijský voják s býčím krkem, zarudlým od tropického slunce, mi vrátil zkontrolovaný pas. Na cestě do dalšího tábora Nukak, do Barrancónu, mě zastavila armádní hlídka. Nacházíme se ve válečné zóně, ke střetům s FARC dochází v okolí San José nepřetržitě. Voják si ukázal na tlustou, čerstvě vyholenou tvář: „Ty jejich ženský, víš jak si malujou ksichty, ne?“ Mlčky kývám. „Voni jsou čarodějnice! To je jejich barvení chundú, to je k tomu aby tě vomámily, a pak si tě vzaly za muže. Ti řikám, všechny chtěj chlapa a bydlet v San José.“

Mladík v kamufláži se mě upřímně, bez jakýchkoli vedlejších úmyslů, snaží varovat před „kouzlením“ žen Nukak. Je to až tragikomické zjištění – přesně tam, kde končí teritorium našeho racionálního vědění, tam kde už si nedokážeme něco vysvětlit, se naše vyvinutá kultura začně chovat stejně primitivně jako Nukak – začne se bát neznámého.

Kolize kultur

Po čtyřech hodinách chůze po stezkách mezi farmami a džunglí jsem dorazil do tábora Barrancón. Nukak zde žijí již od roku 2003, počet rodin se však neusále mění. Stejně jako v Aguabonita – několik chatrných přístřešků z klacků a palmových větví je stěsnaných na plácku z udusané načervenalé hlíny. Pod jednou sříškou mladá indiánka krájí hliníkovým nožíkem blok panely (ztužené cukrové třtiny) a rozděluje ho dětem. Neposedně poskakují a olizují si sladké zlatavé drobečky panely z prstíků.

Posedávám v chýších vedle nich a pozoruju je. Na mé otázky a posuňky málokdy reagují, spíše mlčí. Nevyhání mě, ale dělají, jako bych tam nebyl. Nukak leží, nepracují. Nechápou pojem práce. Pokud mají nasbíráno dost jídla, prostě se válejí v hamakách. Pro Evropana těžko pochopitelný životní koncept.