Z otevřených úst se mu vydral bolestivý nádech. Muž byl starý a byl pod vodou dlouho. Zahákl se rukou za bok lodi a přerývaně dýchal. Kapky vody mu stékaly po zavřených víčkách a po strhané opálené tváři plné vrásek kapaly na hladinu třpytící se v pozdním odpoledním slunci. Čekal, po krk ponořen, než mu jeho vysílené tělo dovolí pokračovat.

Svaly na krku se mu znovu napjaly. Arenero druhou rukou namáhavě vytáhl z pod vody železný kbelík naplněný až po okraj měňavou zlatavou hmotou. Patnáct kilo písku ze dna. Ztěžka opřel hrdlo kbelíku o bok kánoe a obrátil tekutý náklad dovnitř lodi. Zhluboka se nadechl a znovu neslyšně zajel pod stříbrnou hladinu říčky La Vieja na úpatí hor v západní Kolumbii.

Cyklické změny počasí (období dešťů a období sucha) v těchto regionech způsobují pravidelné a významné zvyšování hladiny řek, v podstatě regulérně se opakující povodně, kdy voda splavuje a nese různé typy materiálu (půda, horniny, písek). Tento nekonečný přírodní rytmus umožňuje pískařům těžit písek na stejných místech, protože jim řeka neustále obnovuje ložiska. Udržitelná forma těžby, chtělo by se říct. Tedy dokud se nenaruší rovnováha.

Jenže ta se naruší vždycky, protože stejně jako všichni, i Kolumbijci chtějí víc. Víc nových domů, víc silnic, víc všeho. Tam, kde dříve jeden arenero během své směny vytěžil pět kubíků materiálu, vyrve dnes říční rypadlo řece za stejnou dobu kubíků pět set. Cena písku se tak neúměrně zlevňuje. Areneros nemůžou železným prackám plovoucích bagrů konkurovat. Mužů v proudu řeky kvapem ubývá.

Ačkoliv veškerý písek, který se v řece těží, je určen ke stavebním účelům, voda přináší různé typy materiálu. V místech silných proudů, hlavně v prudkých zátočinách, se usazuje – a následně těží – ten nejhrubší kamenitý štěrk. Rovné, až mírně zakroucené úseky řeky jsou místem výskytu středně hrubého písku. Ten je nejžádanější, protože je vhodný téměř ke všem účelům. A konečně - na místech, kde řeka teče jak tekuté stříbro - tam se těží ten nejemnější písek, určený pouze do omítkové malty.

„A proboha, Chucho, proč makáš v pravý poledne a ještě k tomu v sobotu?“ Svalnatý muž odrazil kánoi od břehu. „Abych nezlenivěl, brácho.“ Vesele se rozesmál a mocně se rozmáchl třímetrovým bambusovým bidlem.

V ten moment, zapřen o bidlo v úzké lodi přemáhající proud řeky, nestál přede mnou bezejmenný kolumbijský arenero nýbrž římský gladiátor v aréně, muž s kopím v ruce, který krotí řeku pod sebou jak divoké zvíře.

„Proč se taky pro písek nepotápíš, Chucho?“ Arenero si unaveně sedl do stínu pod strom a vybalil z utěrky kastrůlek vařené rýže s kouskem kuřete. „Na ‚prknování‘ musíš mít opravdový koule, brácho. Nejenom svaly, ale hlavně dech“, procedil Chucho přes plnou pusu rýže. „Vídával jsem chlápky nahoře na řece Cauca, těm pokaždý, když se vynořili, crčela z nosu krev. Ale byl tam jeden, o něm se mluvilo mezi pískařema často. Ten se potápěl denně do sedmimetrový hloubky.“

Areneros těží písek mnoha způsoby. Ne každý je vhodný pro každého a už vůbec ne na každé místo. Bystrý říční proud málokdy dovolí tzv. ‚prknování‘, kdy zdatný pískař pomocí dlouhého, až pětimetrového prkna zabodnutého do dna, sestupuje po přibitých stupátkách do hlubiny, kde nabere materiál, se kterým pak vyplave na hladinu. Někteří, zvláště dokud jsou mladí a silní a zatím je nesužuje permanentní bolest v uších, prostě do vody skáčou. S kbelíkem přivázaným na lasu doplavou na dno vlastní silou. Většina pískařů však pracuje na mělkých místech a potápí se jen když materiál není jinak k dosažení.

Svoboda

Tam kde se Magdalena, matka kolumbijských řek, rozlévá v širokých, nekonečných rovinách Bolívaru a pomalu, majestátně plyne k Atlantiku, leží Puerto Berrío. Špinavý říční přístav, přiklopený tropickým smradem, kde neustále duní cumbia ze zaplivaných kulečníkových barů.

Parta mladých pískařů mě naložila hned po ránu. Sotva jsem se uvelebil uprostřed železné, asi desetimetrové kánoe, vypluli jsme. Loď tiše krájí žluté vlny řeky Magdaleny. „Ne, pracovní dobu fakt nemáme“, zachechtal se Eder, mladý, statný černoch na přídi. „Když chceš prachy, přijdeš po ránu do přístavu a jedeš. Když ne, zůstaneš doma. Je to na tobě. Nikdo tě nenutí.“ On už stihl čtyři děti, takže spíš chodí. Loď vlastní tzv. patron. Ten také musí mít papíry od úřadů povolující těžbu a zároveň zajišťuje i výkup materiálu. Pískaři jsou v Berríu jen nájemní dělníci, volně přelévají z lodě na loď stejně jako řeka Magdalena.

Eder vytáhl z kapsy zmačkanou kuličku novin. Rozemnul slisovanou marihuanu mezi růžovými bříšky prstů a zručně ubalil džojnta. Minula nás kánoe v protisměru. „To je kánoe mrkvičkářů“, ukázal Eder s milým úšklebkem na kolegy, „a my jsme kánoe huličů.“ Všichni pískaři se hlasitě rozesmáli.

Dojeli jsme na druhý břeh řeky, a tam, přímo z břehu, za slabou hodinku naložili ve čtyřech kánoi až přetékala. Půl tuny, odhaduji. Vlny olizují loď necelou dlaň pod okrajem boků. „Jo, občas se ňáká loď potopí“, nezúčastněně mávl rukou José, „ale jen když jí rozkejve blízko jedoucí dopravní šalupa. Dyžtak doplavem.“ Polkl jsem naprázdno. Magdalena tu má tak kilometr na šíř.

Závěsný motor zafuněl a přetížená kánoe vyplula. Uprostřed řeky Eder zase ubalil baretu. „Podívej“, začal. „Pracuješ, když musíš.“ Podal mi džojnta. „Jen svýma rukama, svojí silou. Nic k tomu nepotřebuješ.“ Potáhl jsem. Kolumbijská tráva skoro vždycky chutná jak vlhká země po dešti. „Podívej se sám“, s hřejivou pokorou pokynul rukou k šedému nebi. „Co chceš víc? Dneska je krásnej den. Je pod mrakem, dobře se nám pracuje…“

Rozhlédl jsem se po řece. Její nekonečný tichý proud se náhle vlil do mojí mysli a s ním odtekly všechny mé myšlenky. Ano, rozumím ti, Edere. Ano, tohle je svoboda. Nic nemít, nic nechtít, nic nečekat.

Humberto jen tak paběrkoval. Šedesátka na krku a divoká řeka by mu stejně nic jiného nedovolily. Avšak neměl dnes co jíst, tak se k řece vydal.

Přebrodil jsem k němu, na malý ostrůvek v proudu nedaleko břehu. Tklivá píseň o plačící matce, jejíž syn odchází do světa a žádá od ní požehnání, mi sevřela srdce. Dojatě jsem vyhrkl poklonu.

„Kdysi se tu objevil chlap, v krásným obleku, a říkal mi - stejně jako teď ty - že krásně zpívám“, rozpovídal se stařec po kolena ve vodě, „Že jsem umělec a ne pískař. Byl to majitel velkýho nočního klubu v Panama City. Chodil mě poslouchat několik dní a pak mi slíbil, že mě tam dostane, ať to stojí co to stojí. Že budu slavnej, že už nikdy nebudu muset potápět do studený vody a tahat kýble písku.“ Humberto se odmlčel. Vychrtlými pažemi se zapřel a vytáhl ze dna kýbl bahna promíchaného se štěrkem. Odevzdaně vykopil jalový materiál zpět do proudu. „Odešel a už jsem ho nikdy neviděl.“

Humbertův tichý pohled plný hořkosti, plný únavy ze života ztraceného těžkou prací, dlouze ulpěl na utíkajících vlnách. Snad myslel na pódia zalitá světlem před bouřícím publikem, kdo ví. Náhle se trpce se usmál a znovu pevně zabořil kýbl pod vodu. „Ale já jsem umělec! Možná nejsem slavnej zpěvák, ale jsem umělec. Umělec písku!“