Sytý, nahořklý pach bažiny se rozpíjí ve vlhkém vzuchu nad temnou hladinou kanálu. Vzdušné kořeny mangrovníků se plazí celým šerosvitným prostorem až do výše několika metrů a tvoří tak hustou, skoro neproniknutelnou pavučinu. Opírají se o sebe, žerou si vzájemně prostor jeden druhému, roztahují se, přetlačují se. Jako by stromy spolu bojovaly. Husté koruny nepropustí dovnitř labyrintu skoro žádné světlo, a tak dole, na hranici bahna a vody, vládne věčný soumrak.

Urputně smýkáme zatěžkanou lodí mezi nahými mokrými kořeny trčícími z hnědé laguny. Boky člunu kloužou po bahnitých březích, obnažených silným odlivem. Laminát skřípe po vrásčité kůře kořenů. Někteří concheros (sběrači mušlí) vyskakují na nejbližší mangrovníky, aby ulehčili proplutí lodi hlouběji do labyrintu. Po několika stech metrech se špička člunu zapíchla do bahna.

Konečně. Mokrýma dlaněma si marně otírám mokré čelo. Zvláštní ticho uvnitř bludiště narušují ozvěny dopadajících vodních kapek. Déšť vzdáleně šumí.

Mangrovy

Mangrovové pralesy se nacházejí na mořském pobřeží v oblastech tropů. V mělkých říčních deltách, v tzv. brakických vodách, kde se slaná mořská voda mísí s vodou říční, vytvářejí stromy (převážně z rodu Rhizophora) neprostupná bludiště. Vysoké chůdovité kořeny mangrovníků vyrůstají přímo z vody močálu a jsou periodicky zaplavovány slanou vodou přílivu. Avšak díky unikátní schopnosti zpracovávat mořskou vodu, mangrovové stromy vylučují přebytečnou sůl kořeny nebo spodní stranou starých listů. Ve společenstvech živočichů, kteří zde žijí, převažují bezobratlí, mezi jinými tmavá mušle, na Americkém kontinentě zvaná piangua.

Emerita

Emerita se shýbla a její ruka v zelené gumové rukavici se zanořila asi po loket do bažiny. Oranžové šortky promoklé deštěm se natáhly a vykreslily silné nohy mladé mulatky ponořené až po lýtka do černého bahna. Emerita „mušluje“ bosá, na holínky prostě nemá.

Šmátrá poslepu v bahnitém podloží, hned vedle kořenu. Bažina odpovídá tlumeným mlaskavým zvukem. Sběrači se domnívají, že piangua se vyskytuje více vedle kořenů, než ve volném prostoru. Emerita vytáhla zabahněnou ruku. S bolestivou grimasou napřímila záda. Nic. Úkrok stranou, další kořen, další pokus.

„Nefoť mě!“, ušklíbla se na mě a poodešla několik kroků. „Dyk sem úplně špinavá.“ Sklonila se pro pohozený hliníkový kotlík a zapalovačem zažehla několik kousků kůry stromu palo santo. Bělavé obláčky silně páchnoucího kouře odpuzují mračna komárů, kteří na nás útočí od prvního okamžiku mezi kořeny. Malárie a jiné tropické horečky jsou pro concheros běžnou součástí života.

Marleny

„Jak to dééé?“, zavolala Emerita na starou, asi šedesátiletou černošku Marleny, která „mušluje“ kousek od hlavního kanálu. „Níííc!“, zahulákala doňa Marleny. „Mám půl košíku, je to špatný, nic tu neni, sem řikala, sme měli jet na Boca Grande.“ Marleny se protáhla mezi několika kořeny a ukázala mi poloprázdný košík spletený z bužírky. „Víš, je to špatný. Dřív sme nasbírali třeba pět set, šest set mušlí za šichtu.“ Doňa Marleny strávila celý svůj život mezi kořeny mangrovníku. „Neska najdou stovku, dvě, lidi se vracej z mangrovů vosolený.“ Osolený je v kolumbijské španělštině ten, který nemá štěstí.

„Ti řeknu vtip, jo?“, ozvalo se mi za zády. Drobná mulata jménem Silvia se přehoupla přes spleť kořenů. „Dyž sem dřív žila sama v džungli, jednoho dne se rozvodnila řeka. Vzala jsem teda krabičku vod sirek, skočila do ní a přeplula na druhou stranu.“ Vykulil jsem bezděčně oči. Na okamžik jsem měl pocit, že chápu Marquézovy příběhy o létajících kobercích.

Plenění

Během posledních několika dekád se rychle mizející mušle stala předmětem silné obchodní poptávky ze sousedního Ekvádoru. Afro-Kolumbijci začali mušle sbírat k prodeji. Netřeba ani dodávat, že živelné drancování způsobilo drastický pokles populace těchto mlžů.

Navíc – rozsáhlá migrační vlna uvnitř Kolumbie, důsledek letité občanské války, přinesla do Tumaca, jediného pobřežního města na jihu Kolumbie, tisíce válečných uprchlíků. Lidé, kteří nemají ani majetek ani vzdělání, končí ve slumech, a protože ke sbírání mušlí nic nepotřebují, je pro ně „mušlování“ jediným východiskem z mizérie.

Zóna zálivu Tumaco zajišťuje 60% celkové produkce mušle piangua v Kolumbii. Zhruba 15-20% mušlí se prodává na domácím trhu, 80% produkce směřuje do Ekvádoru. Odhady hovoří o zvýšení sběru ze zhruba 100 tun mušlí za rok v 70. letech na současných 3200 tun. Kolumbijský vědecký institut INVEMAR (Instituto de Investigaciones Marinas y Costeras) uvádí, že concheros ročně sesbírají na 300 miliónů kusů mušlí. Nejen proto zařadila Kolumbie pianguu v roce 2002 do své „Červené knihy“ zvířat ohrožených vyhynutím.

Příliv

Po několika hodinách uvnitř mangrovů jsem si uvědomil, že přílivová vlna zaplavila všechny orientační body. Vodní hladina se zvedla o jeden až dva metry a zatopila všechna místa sběru. Kdybych nesledoval vracející se sběrače, sám bych loď nikdy nenašel. Po zhruba šesti hodinách „mušlování“ se vracíme.

Křižujeme záliv. Na obzoru oceánu jak šipky letí po hladině dva rychlé malé čluny. Dover je pozorně sleduje. „Taky jsem dřív jezdil“, významně pokyvuje hlavou. Přisedl jsem si k němu, do špičky člunu. „To je lepší byznys než ‚mušlování‘“, pokračuje Dover, „jedeš jednou dvakrát a půl roku nemusíš hrábnout, kámo!“

Z neobydleného pacifického pobřeží Kolumbie, které je de facto nekontrolovatelné, vyjíždějí rychlé malé čluny s nákladem kokainu směrem do Střední Ameriky. Je to hlavní drogová cesta z Kolumbie do USA. Narcotraficantes, obchodníci s kokainem, si pro přepravu najímají místí rybáře nebo námořníky, kteří znají pobřeží do posledního zálivu.

„Jezdí se jenom v noci, přes den se musíš schovat někde v zátoce u pobřeží. Když de všechno v klídku, si v Mexiku za tři dny. A máš vyděláno. Litr, dva, samo že v dolarech, kámo!“

Vykládka

Několik stovek dřevěných chatrčí stojí na prohnilých kůlech zapíchaných do mořského dna. Proplouváme temným úzkým průplavem pod ztrouchnivělýma podlahama. Smrad z plovoucích odpadků a splašků přikrývá celý tento vodní slum jako tlustá neprodyšná deka. V jedné z boud vykládáme dnešní úlovek mušlí.

„Carlos – 280 kousků. Estiven – 210. Emerita – 140.“ Maria, šéfka místní kooperativy sběračů, hlasitě počítá mušle vysypané na dřevěnou podlahu. Někteří concheros unaveně oplachují svoje zabahněné oblečení dole, ve stojaté vodě plné odpadků, druzí stojí ve frontě na výplatu. Za „mušlování“ se platí ihned. Sčítá se po stovkách, 200 mušlí vynese nějakých 10 dolarů. Silní mladíci tedy vydělají třeba i 15 dolarů za den, ale starší ženy často nedosáhnou ani na 5 dolarů.

Rotování sběrných míst se zhruba dvouměsíční frekvencí je dalším nástrojem, jak ulevit populaci mušlí od nekontrolovaného vytěžování. To je však možné pouze ve spolupráci s komunitami sběračů. Concheros však žijí v extrémní chudobě, často nemají ani základní vzdělání a celkem oprávněně nemohou rozumět „knížecím“ radám hmotně zaopatřených a univerzitně vzdělaných ochránců přírody.

Jak chcete přesvědčit lidi, kteří regulérně trpí hladem, že by měli nechat té jediné práce, co jim hlad jakžtakž zažene? Co jim za to nabídnete, kromě slibů, že to je pro „dobrou věc“ nebo že „to chrání přírodu“? Nevyhnutelně se pak dostáváme k základní otázce: co tedy má vyšší prioritu – ochrana mušlí nebo naplnění hmotných a sociálních potřeb lidí? Nebo jinak: lze vůbec tyto dva fenomény od sebe oddělit?