Celý autobus je prosycen pachem propocených lněných košil a špínou ztvrdlých džínů. Nakyslý pach tmy mě náhle přenesl do mého dětství. Takhle přeci voněl můj otec, uvědomuju si. Vždy když se vracíval odpoledne z práce. Takhle totiž voní všichni muži, kteří těžce manuálně pracují. Ať v Kolumbii nebo v Česku.

Zelené zlato

Když v roce 1540 španělský dobrodruh a válečník Sebastián de Belalcázar přivezl z Quita na svou nově založenou základnu v Yumbo, na tehdy ještě nedobytých územích dnešní Kolumbie, první sazenice cukrové třtiny, těžko mohl tušit, jak jeho čin – o pět století později – fatálně ovlivní život celého kraje.

Zhruba polovina veškeré orné půdy v údolí Cauca, bavíme se o nějakých dvou stech tisících hektarech, je pokryta plantážemi cukrové třtiny. Monokultura, jak říkají agronomové. Paradoxně tak kraj, kde se díky rajskému podnebí sklízí dvanáct měsíců v roce, musí většinu ze své spotřeby zemědělských produktů dovážet.

Když před asi deseti lety uzákonila vláda prezidenta Alvara Uribeho nařízení, že každý litr prodaného benzínu v Kolumbii musí obsahovat deset procent etanolu, pěstování třtiny ve Valle del Cauca ještě více narostlo. Sice stále převažuje produkce na cukr, ale biopaliva jsou pro všech 14 velkých cukrovarů v regionu zaklínadlem budoucnosti.

Netřeba ani dodávat, že kompletní byznys s biopalivy i s cukrem ovládá několik málo kolumbijských rodin (např. rodina Ardila Lülle), které mají letité a úzké vazby na politickou reprezentaci země, financují předvolební kampaně a zároveň vlastní nejvýznamnější média v zemi. Takže v Kolumbii, stejně jako v Česku, média poslušně papouškují slova „eko“ a „bio“, ale málokdo se ptá, proč země, kde podle údajů Světové banky žije asi 40% obyvatel pod hranicí bídy, pěstuje jídlo, které pak spaluje v nádržích aut.

Parádně vymyšlený byznys, ošéfovaný ze všech stran, do kterého nikdo nešťourá, dalo by se shrnout. Nebo taky novodobá forma nevolnictví pro oněch dvacet tisíc mužů bez vzdělání, kteří se každý den, ve čtyři ráno, šest dní v týdnu, řítí tmou v polorozpadlém americkém busu.

Divoká třtina

„Chlapi, neska dosekáme tenhle sáh, tady až k cestě, sme to tam včera nedodělali, jasný?“ Celá frente, jak se skupině sekáčů tady v Kolumbii říká, se shromáždila kolem muže s vysílačkou. Cabo neboli náčelník skupiny rázně rýsuje dnešní pracovní den. „Kurva, cabo, zasejc divoká třtina, se na to můžu vysrat!“, rozlobeně si odplivl Edinson, jeden ze starších mužů. „Proč nás nepřidělej na pole blíž k cukrovaru?“

„Divokou třtinou“ nazývají corteros pole, kde třtina před sklizní nebyla vypálena ohněm. Taková plantáž je v podstatě neprostupná. Stvoly třtiny – to co se sklízí – se doslova dobývají mačetou z neproniknutelné džungle, která často dorůstá výše čtyř pěti metrů. Domov tarantulí a jedovatých hadů, skrytých mezi dlouhými listy třtiny, ostrými a tvrdými jak břitva.

Zčernalé rukavice a čepice, propocená trika omotaná kolem hlavy. Sekáči nedbajíce Edinsonových zlostných výlevů, zaujímají ve dvojicích pozice na svém tajo – úseku asi 30 x 10 metrů. Někteří si uvazují chrániče na holeně. Mačety při sekání často sklouznou po listech a corteros tak čelí riziku vážných zranění.

Je krátce po páté ráno. Mačety se zakously do zelené masy.

Žlutočerné peklo

Osm ráno. Slunce se vyhouplo nad zelené moře třtiny a začalo nesnesitelně pálit. Sice jsme tisíc metrů nad mořem ale kousek od rovníku. Celá skupina sekáčů se přesunula na další suerte, které bylo včera v noci vypáleno. Oheň strávil většinu třtinových listů, asi do výšky muže, a tak z popela tak trčí pouze očouzené stvoly. I přes boty cítím horký popel pod nohama.

Sekáči postupují žlutočerným peklem dopředu, mechanicky jako stroje. Obejmout levačkou pět šest rostlin – švih mačetou. Odsekat zbylé, nespálené listy. Odhodit černý klacek za sebe do řady. A znovu.

Zuhelnatělé kusy spálených listů víří vzduchem jak hejna neodbytných černých much. Ulpívají na do poslední nitě propocených košilích, lepí se mokré tváře. Vnikají s horkým nasládlým vzduchem do úst, do nosu.

„Stejně nás nakonec zase vojebou.“ Mladý černoch s rudým hadrem omotaným kolem hlavy odhodil třtinové stvoly, zastavil se a na okamžik si vydechl. Využil jsem chvilky klidu a zeptal se opatrně na prachy. „Máš jedno, bloncku, kolik toho nasekáš, kapíruješ? “, dodal se silným přízvukem prozrazujícím pacifický region, „stejně je to šmélo na nás, dycky to bylo a bude tak.“ Mávl rukou a jeho mačeta se mocně zakousla do ožehnutých klacků.

Sekáči jsou placeni od úkolu, nikoliv od hodiny. Klíčovým faktorem ovlivňujícím výši jejich výdělku je kvalita a tím pádem váha stvolů. V blízkém okolí cukrovarů je údajně caña lepší a tlustší, takže sekáč má po zvážení posekané třtiny ze svých tajos vyšší hmotnost. Tedy víc peněz. Nicméně sekáč nemá žádnou šanci, jak zkontrolovat, zda firma zvážila skutečně jeho úsek, a zda ho zvážila poctivě. Prostě dostane pár čísel na výplatní pásce a ber nebo neber.

Zakalíme

Blíží se čtvrtá odpoledne. Několik dvojic ještě dosekává svoje tajos, ale většina sekáčů už znaveně sedí na mezi, pod rozložitým mangovníkem, a čeká na autobus. Přišel cabo a rozdává výplatní pásky. „Jenom tři tuny za čtvrtek!?“, ucedil Edinson a rozhořčeně zaklel, „si ze mě dělaj kozy!?“ Máchnul mi vztekle papírkem před nosem. Snažím se zorientovat v číslech, ale jediné zřetelné číslo je 220.000 pesos. Výplata za týden. Nějaké dva tisíce korun.

„Nesééér, hombre!“, přichomýtnul se k nám další cortero s výplatní páskou v ruce. Chytil Edinsona spiklenecky kolem ramen. „Pojď neska večer zakalit, Edie. Něco máme, tak to oslavíme, co?“, snaží se zlomit parťáka na večer. „Tady blonďák pude s náma“, otočil se náhle ke mně „Zajdem za kurvama, zakalíme, žes tos nezažil, ti přisahám.“ Se smíchem odmítám. „Neblbni, blonďáku“, překvapeně se zatvářil cortero a zarýmoval oblíbené kolumbijské rčení, „Amor de lejos es para pendejos. (*)“

(*) Věrnost je pro blbečky.