Honička

Baterky marockých celníků nervózně šmejdí mezi nápravami jednoho z návěsů, řidič vytahuje papíry k elektronické kontrole. Žádná úřední korektnost se nekoná, oba se vztekle dohadují. Přestože stojím o několik metrů výš, slyším tvrdé chrčivé nádechy arabštiny. Předstírám, že nepozoruju, co se děje. Do přístavu mě pustili jen proto, že mám bílej ksicht a červený evropský pas, jen proto se můžu podívat na jízdní řád trajektů v jedenáct v noci. Ale pak „hned vy vypadnout, seňor“, přikázal mi policajt u vchodu.

Něco nesedí s návěsem. Odhaduju z proudu konverzace a emotivních gest obou mužů stojících pode mnou. Celník pohybem volá svého kolegu s vlčákem. Pes nekompromisně táhne celníka k rozměrné plechové bedně na nářadí ukotvené vedle nápravy. Vlčák chrčí, krk stažený řemenem vodítka, sliny mu kapou, snad by se i dobrovolně uškrtil.

Na otevření bedny ani nedošlo.

Pes začal zuřivě štěkat, cosi táhle kovově zaskřípalo a do oranžové mlhy se mezi baterkami celníků prosmýkl drobný stín. Běží. Kličkuje bezhlavě mezi retardéry a světly. Policajt se psem křičí do vysílačky. Kluk skočil v běhu pod odstavený kontejner, proplížil se bleskem pod návěsem na odstavné parkoviště a znovu vystřelil k útěku. Dostat se ven, za zdi přístavu. Z výšky nástupního mola bezdechu pozoruju honičku kočky a myši. Spíš několika koček. Stín teď už trhavěji uniká podél přístavní zdi. Po několika stech metrech mu viditelně dochází síly. Otáčí se v běhu. Kde jsou? Pronásledují mě ještě? Kolik jich je? Náhle se však zpoza odstavených mrazicích skříní vyřítilo malé policejní auto. Zaflekovalo smykem na místě, vyskočili z něj dva policajti a překřížili utíkajícímu cestu. Dva tři dlouhé rychlé kroky. Švihnutí dřevěnným pendrekem.

Uprchlíci

Maroko má dlouhou a – dá-li se to tak nazvat – i úspěšnou historii migrace do Evropy. První vlny Maročanů dorazily do Evropy již v šedesátých letech. Muži, otcové rodin, žádaná a levná pracovní síla, jež vyztužila hospodářství Francie Holandska, později – po pádu Franca – Španělska, Německa a dalších států. Osmdesátá léta jsou svědkem prvních příchodů samostatných žen. Svobodné, rozvedené, s dětmi i bez nich, objevují se marocké imigrantky ve statistických kolonkách Španělska a Itálie. Na konci devadesátých let jsou poprvé na ulicích andaluských měst a Barcelony zaznamenáni uprchlíci, kterým dala evropská byrokracie nálepku „nezletilí bez doprovodu“. V prosinci roku 2007 ocitoval španělský deník La Vanguardia studii, která uvádí, že jen ve Španělsku je v současné době asi 7000 „nezletilých bez doprovodu“.

Mladí „haraga“ (arabsky uprchlíci) přicházejí do Tangeru z chudých předměstí velkých marockých měst – z Casablancy, Rabatu, Marakéše. Některé děti však pocházejí z horských oblastí Atlasu, z vesnic, kde mnohdy není škola. Dlouhé měsíce přežívají bez střechy nad hlavou v Tangeru a pokoušejí se proniknout ilegálně do Evropy, nejčastěji schovaní mezi nápravami pod kamiónem nebo v nákladovém prostoru trajektů. Jiní plavou v noci k nákladním lodím v přístavu a provazovým žebříkem se snaží dostat na palubu.

Driss

Městská pláž v Tangeru se jak zahnutý turecký půlměsíc zanořuje do Středozemního moře. Na jejím severozápadním výbežku, kolem uzavřené Bezcelní zóny, harraga celé dny zevlují. Někteří si vybudovali provizorní kutlochy hned za přístavní zdí, druzí se tu jen flákají, žebrají jídlo, cigarety, spí. Čekají. „Monžé, monžé“, natahovali z dálky rukce s prosbou o jídlo. Kdykoliv jsem se však pokusil přiblížit, většinou utekli nebo kontakt zablokovala absence společného jazyka.

„Mají strach, rozumíš? Mají rodiny, nechtěj bejt vyfocený někde v novinách, bojí se, že je uvidí rodiče, známí. Pár z nich má třeba i ňákej problém, proč z týhle hrozný země potřebujou utéct, chápeš?“ Vyhublý mladík, v rozdrbané mikině s fleky od motorového oleje, na mě promluvil plynnou španělštinou.

„Z Česka? To musíš umět rusky, ne? Pryvjet-pryvjet! Víš jak, seděl jsem s Rusama v base, v Granadě, naučili mě pár slov.“ Driss si bez ptaní vytáhl cigáro z mojí krabičky. Protřelý týpek. „Utíkám s přestávkama už deset let, kámo. Od svých jedenácti. Poprvé jsem utek’ v kamionu, projel jsem celý Španělsko a na hranici jsem se rozhodl, že pojedu do Holandska. Vyhlíd’ jsem si na parkáči kamion s holandskou espézetkou, ale protože holandská je hrozně podobná anglický, vloupal jsem se do špatnýho kamionu, kámo. Ráno jsem se probudil, vyhrabal se z papíru mezi paletama a vidim značku Dover a koukám, že jedeme po druhý straně silnice. Nevěřil jsem svejm očím. Ale hned mě lapli a poslali mě zpátky do Maroka. Pak jsem utek’ ještě třikrát, žil jsem ve Španělsku, ve Francii, v Holandsku, ale vždycky mě chytili a vrátili do Maroka. Nic moc jsem nedělal, víš jak, ne? Flákal jsem se, někdy bydlel v utečeneckejch centrech, někdy prodával hašiš na ulici. Ale umim šest jazyků a arabsky.“

Mustafa

„Pravidla platí, když máš peníze“, komentuje třiatřicetiletý Mustafa, soused v hotýlku, mojí příhodu s policií. Ve Španělsku žije legálně, každé čtyři měsíce se vrací do Maroka za svou ženou a osmiměsíčním synem. Rozhlédl se po pavlači hotelu a šeptá mi: „Všude je bordel, všechno je prolezlý korupcí, nic pořádně nefunguje. Všude jsou nastrčený policajti v civilu, tajný, furt sledujou a udávaj. Všiml sis těch lůzrů, co prodávají cigára na ulici? To jsou všechno informátoři.“ Mustafa je sdílný, sedíme v mozaikou obloženém patiu, pijeme „berber whiskey“, jeho malý synek ťapká svoje první krůčky pod velkou fotografií Hassana II., bývalého krále Maroka. Přetáčím řeč na harraga.

„Proč utíkají?“, zamyslí se Mustafa, „chtějí peníze, ale nechtějí pracovat. Chtějí holky, auta, hezký oblečení, jak to vidí v televizi, ale nechtějí makat, chtějí prachy za nic. Všichni si představujou, že budou ve Španělsku dva tři roky pracovat, vydělají balík, vrátí se sem a už nikdy v životě nesáhnou na práci.“