Pastor Hugo Alvarez

„Posaď se.“ Vysoký, zavalitý muž ukázal na židli, aniž se na mě podíval. Několik dní před vymítacím rituálem jsem – na výslovnou žádost pastora Huga Alvareze, kněze křesťanské církve Božího Spasitele (Iglesia El Divino Salvador) a jednoho z nejznámnějších mexických exorcistů – navštívil jeho templ. Pastor přisunul svojí židli přímo proti mně. Ztěžka, unaveně dosedl. Naše kolena se skoro dotýkala.

Vyhrnuté rukávy bílé košile zvýrazňovaly jeho svalnaté předloktí. Nad zavřenýma očima mu trčely stříbřité kartáče mohutného, nestříhaného obočí. „Démoni…“, zvolna přerušil ticho, „ať už si myslíš, že existují nebo ne, vstupují a opouštějí těla obětí, jak se jim zamane.“ Vzdychl a odmlčel se. Jeho hluboký hlas a pomalá, důrazně dávkovaná dikce okamžitě opanovaly prostor. „Démony přitahuje především nenávist. Oni se jí živí, dává jim energii, je to jejich potrava. Také různé druhy čarování (brujería), vúdú, satanismus a modlářství jsou pro ně živnou půdou.“ Hněvivě se mu zkrabatilo čelo. „A zneužívání“, sykl.

Pastor Alvarez viditelně ví o svém charismatu. Pevně režíruje svůj projev a s přesvědčivou naléhavostí maluje realitu, o které mnozí – často včetně mě – pochybují. „Vidím démony. Zkus si to představit jako barevné skrumáže a proudy energie. Poznám lidi na ulici, kteří v sobě nosí démony.“ Zavřel oči. Ztišeným hlasem znovu vzdychl: „Já jsem si to nevybral. Bylo mi to dáno. Už 31 let bojuju s démonama.“

Veronica

Vyčerpaná žena klesla na židli. Řev ustal. Křeč v těle splaskla a povolila. Veronica propukla v bolestný, hlasitý pláč. Její slzy, rozpíjející se v černém makeupu ztrápených očí, sklouzávaly po lících a padaly na Luisovy ruce. Zanechávaly po sobě tmavé pěšinky, po nichž odtékaly strach, bolest a temnota, kterých jsme před okamžikem všichni byli svědky.

„Od malička jsem vídávala věci“, hlesla Veronica. Minulo několik hodin od rituálu a ona souhlasila s rozhovorem. „Jsem z prosté rodiny, spávali jsme všichni v jedný posteli… V noci… já jsem vídávala v noci… takové oči.“ Zarazila se. Chvíli hlasitě oddechovala a pak ustrašeně pípla: „Mívala jsem sny o ďáblovi.“

„Moje maminka…“, přerývaně pokračovala, „…narodila jsem se slabá, malá… Maminka později onemocněla, kvůli tomu těžkýmu porodu…“ Veronica sklopila oči: „Můj strýc mě znásilňoval, když jsem byla malá… Probíhal ve mně boj. Já tomu nerozuměla, nikdo mi to nevysvětlil… Proboha!… Měla jsem jen hroznej… hroznej strach.“ Zmlkla, jakoby ten strach znovu pocítila.

„Když jsem byla starší, můj otec a bratr mě vzali k psychiatrovi. Uviděla jsem tam dva démony, za nima stáli, jak do nich vnikli… vypadá to jako rentgenovej snímek… jeden byl tmavší, druhej… oni maj různý barvy, víte?… my jsme takovy domy…“ Zrychlila. Chtěla mi to všechno říct naráz. „…Domy s pokojema a oni do nich vnikaj, ty si myslíš, že to jednáš ty, ale já vidim, že to jsou oni. Oni – rozumíš!?“

Odezva moderní doby

Obvyklou odpovědí moderní medicíny a psychiatrie na fenomén tzv. „posedlosti (duchem)“ bývá označení tohoto jevu za duševní poruchu. Počínaje schizofrenií, přes různé formy deprese až rozličným patologickým poruchám osobnosti. Ostatně – i sami exorcisté přiznávají, že mnoho případů posedlosti má kořeny jinde, než ve skutečném vniknutí cizí entity (ducha) do lidského těla či mysli.

Budeme-li se však ptát na příčinu, zdroj a pochopení těchto jevů, což je logickým krokem, chceme-li se jich zbavit – a můžete jim přitom klidně říkat schizofrenie, nebo posedlost, podle toho komu věříte víc – nedá vám doktor o nic lepší odpoveď než kněz. U naprosté většiny duševních poruch totiž medicína pouze „předpokládá“, co je jejich příčinou. Takže psychiatr nejistotu vyřeší plnou hrstí antipsychotik, které vás sice „posedlosti“ (vidin, halucinací nebo nezvladatelných stavů) zbaví, ale za to vyfasujete úplné emoční umrtvení, tělesnou závislost na užívaném preparátu, epilepsii nebo Parkinsona – to když budete „sypat“ dost dlouho. Na druhou stranu – můžete být ještě rádi. Ještě před padesáti lety by vám jeho kolega ve jménu moderní vědy vrazil železnou jehlu do čela, udělal lobotomii a šmik! – posedlost by byla pryč. Sice by z vás udělal zombie, ale podle medicíny byste byli „zdraví“.

Dar

Pastor Alvarez dokončil další seanci. Po zhruba dvaceti minutách modliteb a bolestného vytí, mu další mladá žena s pláčem podala malou sošku. Po chvíli zkoumání pastor prudce mrštil panenkou o podlahu templu. „Prrryč, démone!“ Porcelánové tělíčko se rozprsklo na podlaze. Exorcista se shýbl a zvedl ulomenou hlavičku. „Falešná modla. Byl v ní.“

„Jak jste to věděl, že démon byl v té sošce?“, vyptávám se zvědavě exorcisty. „Mám dar, prostě to vidim.“ Dobře. Tak tedy jinak: „A jak se pozná, že má někdo dar?“

Pastor Alvarez předal ženu Luisovi, opřel se o pódium a opět přivřel oči. „Já jsem ani nebyl moc křesťan, všelijak jsem to flákal. Ani do kostela jsem nechodil. Jednou se stalo, že mě požádal známý kněz, abych mu pomohl. Ani mi neřekl, že se jedná o exorcismus. Měl jsem mu jen pomoci. Byl to obzvlášť těžký případ, mladý člověk, byli jsme u něho doma. Já stál opodál a držel bibli, kněz odříkával modlitbu. Když tu démon zaútočil na kněze, ten spadl a ochrnutý nemohl nic dělat, tak na mě křikl: Čti! Čti modlitbu! Já ale bibli ze samýho strachu držel obráceně. Najednou jsem ale ucítil silnej proud jakýsi energie, tepla, na temeni hlavy a můj strach úplně zmizel. Bez bible, svýma slovama jsem křikl: Pryč, démone! Odejdi! A démon – k mýmu překvapení – skoro okamžitě opustil tělo oběti. Tak jsem pochopil, že mám ten dar.“