Slunce se líně převalilo přes holý kopec na obzoru. Skalnatá polopouštní krajina Sierry Madre na západě Mexika se koupe v nazlátlém ranním oparu. Hladina řeky, jak nastavené zrcadlo, osvítila bělavá vápencová skaliska, strmě se nořící do jejích vod. Rozeklané kaktusové kůly, na stráních obrostlých trnitými křovisky bez listí, trčí vzdorně proti nebi. Proti slunci. Ti jediní přežily končící období sucha. Studený, stále ještě nocí nasycený vzduch pichlavě řeže v nose.

Ustupující noc již zcela obnažila rozsáhlé úbočí skalnatého kopce, na němž je rozseto, jako bílé a černé korálky v prachu, několik stovek polonahých postav. Muži a chlapci z nedaleké vesnice Jesús María započali svůj přerod z člověka v démona – transformaci v síly zla. Je čtvrtek ráno, den před Velkým pátkem, dnem ukřižování Ježíše Krista. La Judea, rituální oslava velikonoc v podání indiánů kmene Cora, vstoupila do své vrcholné fáze.

„Namalujte toho blonďáka!“, zahulákal hlas, ukrytý za několikerými bílými zády. Parta týpků, odhadem kolem dvacítky, si vzájemně maluje na bílá těla černé linky – štíty želvího krunýře. Nejblíže stojící tipo na mě cosi výhružně zaštěkal v jazyce Cora. Zaraženě zvedám ramena. „Běž si vočumovat někoho jinýho!“, zasyčelo náhle vzduchem španělsky, když jsem zvedl foťák. Složitě budovaná důvěra se v mžiku zbortila. Situace prudce nabírá otáčky. „Vypal vocuď!“ Indián švihnul dřevěnou mačetou ve vzduchu. Ustupuju. V ten okamžik další, adrenalinem napumpovaný mladík skočil přede mě a odhrnul si vyzývavě kus hadru visícího kolem boků. „Chceš si vyfotit mýho ptáka, gringo, nebo co tu, sakra, hledáš?!“

Proměna muže v démona během oslavy indiánských Velikonoc není legrace z maškarního bálu. Coras své rituály prožívají se vší vážností a úzkostlivě je střeží. Každý cizinec, včetně Mexičanů, musí osobně žádat u rady starších o povolení být vůbec ve vesnici během La Judey přítomen. Až na zvláštní výjimky Coras nedovolují své velikonoce fotografovat.

Střet kultur

Hornatý kraj západního Mexika, nazývaný dnes Sierra del Nayar, byl – jak dokazují archeologické výzkumy – osídlen již před dvěma tisíci lety. Avšak první zprávu o kmeni Cora podal španělský konquistador Nuño de Guzmán až v roce 1531, kdy jeho průzkumné oddíly mapovaly nížinné oblasti na pobřeží Pacifiku.

Těžce přístupný horský terén a rozptýlené osídlení, bez výrazných uzlových bodů, prakticky znemožnily Španělům rychle si podmanit místní indiánská etnika, donutit je k náboženské konverzi a uchvácenou zemi svým obvyklým způsobem „vytěžit“. Trvalo pak téméř sto let než po mnohačetných vojenských výpravách španělští vojáci zlomili statečný odpor bojovných Indiánů Cora a ovládli celou Sierru. V roce 1722 byl poražen, zajat a popraven corský válečník Tlahuitole. Španělé poté zničili všechny svaté oltáře a temply v Yauhke (dnešní Mesa del Nayar) a uctívané ostatky Nayarita, „Syna slunce“ a vůdce jedné z vítězných protišpanělských vzpour v 16. století, byly pod dohledem Jezuitů veřejně spáleny. Rok poté byla v horách založena první Jezuitská misie.

Epocha násilné evangelizace Indiánů však netrvala dlouho. V roce 1767, půlstoletí po prvotním zotročení lidu Cora, bylo Tovaryšstvo Ježíšovo, alias Jezuité, zrušeno v celém Španělském impériu a misionáři museli z hor odejít. Opuštěné jezuitské misie záhy obsadili Františkáni z Jalisca a konverze Indiánů ke křesťanství pokračovala až do roku 1830, kdy ze Sierry odešli poslední misináři. Coras tak zůstali téměř celé 19. století bez trvalé přítomnosti křesťanských kněží.

Ačkoliv násilím provázený střet křesťanství a animisticko-šamanského duchovního řádu Indiánů trval poměrně krátce, Coras pod nevyhnutelným tlakem přijali a osvojili si některé elementy katolického dogmatu. Nikdy se však nezřekli svých tradičních zvyků a božstev. Jejich kultura tak umožnila unikátním způsobem prolnout obě náboženské tradice do sebe. Nejvýraznějším momentem této unikátní náboženské synkreze je právě La Judea.

Armádě démonů velí čtyři kapitáni. Tito povětšinou starší muži se nekryjí žádnou maskou, nýbrž jen černými brýlemi tak, „aby viděli, ale nebyli viděni“. Na hlavě nosí bílý vojenský kloubouk, připomínající četnickou čepici z 19.století, ozdobenou dlouhým falešným perem. Kapitány doprovází dva muzikanti: první vyťukává paličkou jednoduchý rytmus na buben, druhý pak píská vysokým tónem na rákosovou flétnu. Velitelem každé skupiny démonů, v hierarchii armády tedy přímý podřízený kapitánů, je cabo neboli kaprál, který si volí k ruce několik pomocníků (auxiliares). Neméně důležitými postavami v rámci fiesty jsou dva centurioni na koních – „Centurion první černý“ a „Centurion druhý bílý“. Oba jsou de facto vládci a nejvyšší autority celé fiesty. Doprovází je skupina dvaceti Farizejů s dlouhými kopími. Velitelské posty v rámci fiesty – mimo centuriona, který rotuje každým rokem – jsou všechny omezeny pětiletým cyklem. Pevně platí pravidlo, že kdokoli se rozhodne účastnit se fiesty, musí tak učinit bez přerušení po dobu pěti let. Jinak riskuje nepřízeň bohů, nebo dokonce i trest ve formě nehody či nemoci.

„To víš, že mě na začátku donutili.“ Starý podsaditý muž, v bílých pumpkách a černé košili, stojí v čele dlouhé řady netrpělivě poskakujících démonů. „Ale účastním se už 35 let, teď jsem kaprálem“, úsečně dodává v mezerách mezi udílením pokynů. „Dřív se všichni muži a chlapci z Jesús María museli povinně zapojit do oslav velikonoc.“ Zvidženou šavlí jak ukazovátkem určuje pozice hopsajících mladíků v řadě. „Dneska je to už jiné. Není to tak přísné jako dřív. Když nechceš, nemusíš.“ Kaprál se náhle otočil. „Pozor! Uhni! Běžíme!“

Zrození černého hada

Paprsky rychle stoupajícícho slunce rozleptaly měkký závoj světla nad kaňonem. Armáda démonů se dala do pohybu. Cabos říznými povely seskupili své jednotky, každou do jedné dlouhé řady. V semknutých liniích, rozběhly se stovky démonů po kamenitých stezkách dolů ze stráně k vesnici. Chvíli to vypadalo jakoby z několika stran zaútočily na vesnici obří černobílí hadi a chtěli jí zardousit.

Rozvlněné proudy Judios se vlily do vesnice. V dlouhých, jednořadých zástupech probíhají mezi nízkými domky z vepřovic. Stovky můžů a chlapců dupou koženými sandály do vysušené, zvrásněné půdy nevyasfaltovaných cest. Želví krunýřky, slepené do tvaru zavřené mušle, které má většina démonů na opasku, šustivě chrastí při každém dopadu chodidel do prachu. Hlasitě povykující démoni dřevěnými mačetami buší do kamenité hrbolaté země, do kmenů stromů, do plotů, které míjejí. Během pár chvil zahalil celé údolí oblak zvířeného žlutavého prachu. Síly temnot uchvátily vesnici. Jesús María se stala vězněm „černého hada, který vylezl z řeky“, jak říkají Coras.

Kořeny La Judey

Coras své rituály nikdy nezaznamenali v písemné či jiné formě. Celá jejich náboženská soustava a poznání byly předávány z generace na generaci pouze ústní a zkušenostní cestou. Proto dodnes není úplně jasné, jaký smysl celá fiesta kdysi měla, z čeho se La Judea postupem staletí zrodila. Existuje sice mnoho výkladů a teorií, které se snaží rozklíčovat a pochopit smysl dílčích událostí během fiesty, ale zdá se, že do dnešní La Judey prosáklo hned několik předkolumbovských tradicí a rituálů.

Některé vnější znaky ukazují, že kdysi dávno šlo o slavnost jara a plodnosti. V období velikonoc totiž končí v Sieře období sucha, přichází první deště a s nimi život. Podél řeky v kaňonu vylézají stovky malých želv. A protože zdobení některých Judios připomíná želví krunýře a navíc všichni chrastí želvími krunýřky na opasku, má se za to, že se jedná o symboliku fertility, obnovy života. Tomu by i napovídal „Želví tanec“ – skupinová ceremonie, se silným erotickým podtextem, kterou Judios předvádí v noci před proměnou v démony.

Nabíledni je však také souvislost La Judey s bojovými rituály. Soudě podle mnohých indicií, například důrazu na silnou fyzickou kondici, je La Judea – jak ostatně potvrzují četné antropologické výzkumy – jakousi ozvěnou starodávných válečných rituálů (Danza de los Guerreros). Vezměme v úvahu, že všichni borrados se začínají účastnit ve věku, kdy se chlapec mění v muže. Tedy iniciační věk. Celou fiestu jsou téměř nazí, běhají nebo se šermují dřevěnými šavlemi – pod horkým sluncem, v prachu a bez přestávky – skoro tři dny. Během studených nocí tančí a téměř nespí. Navíc nesmějí celý den, až do západu slunce, jíst a pít. Mnozí, zvláště starší, žvýkají po dobu fiesty peyotl, jehož sušené „koláčky“ nosí po celou dobu fiesty v pletené kapse na opasku.

Peyotl, kaktus rostoucí v Severním Mexiku, obsahuje silný halucinogen meskalin. Indiáni v celé Sieře ho odjakživa užívají jednak k léčitelským účelům, ale hlavně jako psychotropní látku, která umožňuje šamanský vhled a také ovlivňuje schopnost snášet fyzickou zátěž. Coras však sami peyotl nesbírají. Vyměňují ho s bratrským etnikem Huicholů, kteří mají kulturu peyotlu mnohem hlouběji rozvinutou.

Tortilly pro vesnici

Údolí přikryla noc. Roztroušené skupinky démonů dál běhají sem a tam po vesnici, hulákají a neúnavně tančí. Nechápu, kde na to berou síly. Vesnice se vylidnila, i já se pomalu šourám k domku, kde budu spát. V tom okamžiku mě doběhla asi desetičlenná skupina démonů. Obestoupili mě ze všech stran a, držíce si vzájemně mačety, vytvořili kruh, abych nemohl uniknout. „Jseš zajatej, gringo! Půjdeš s náma.“ Koktavě vysvětluju, že „to asi bude ňákej omyl“. Nikoho jsem tím však nedojal.

Judios mě hrubě chytili za předloktí a v rychlém běhu mě dovlekli na druhý konec vesnice, kde jsem byl předán strážím. Udýchaně jsem prošel mezi hliněnými domky a octnul jsem se na temném, ale rozměrném dvorku, spoře osvětleném několika hořícími ohni. Skrumáže tmavých stínů se míhají kolem hrubě stlučených stolů. Desítky žen v tradičních oděvu Cora připravují jídlo, které Judios během noci smějí jíst. Jedny drtí nabobtnalá zrna kukuřice na jakýchsi malých příručních žernovech, další válejí těsto a připravují tortilly. Muži v civilních šatech, zřejmě chycení stejně jako já, míchají tyčí fazolovou kaši ve velkých hrncích na ohni.

Stejně jako v jiných, v dříve izolovaných částech světa, i kultura indiánů Cora se během posledních desetiletí dostala pod silný tlak zvenčí. Mladí Coras odjíždějí za sezónními pracemi do nížin, kde se – při nájemné práci na plantážích tabáku a marihuany – setkávají se zcela jiným způsobem života, než který vedou jejich rodiče v horách. Navíc, mnoho Indiánů, s vidinou zbohatnutí, odešlo ilegálně do Spojených států. La Judea je čím dál tím více „kontaminována“ pop-kulturou. Mezi démony převládají gumové škrabošky ze supermarketových výprodejů, Indiáni napodobují postavy z hollywoodských filmů, objevují se drogy a alkohol.

Můžeme tak jen spekulovat, zda Coras tlak spotřební kultury amerického typu ustojí, a nové „modly“ absorbují stejně neopakovatelným způsobem, jakým se před stovkami let popasovali s Jezuity a jejich křesťanským dogmatem.

Velký Pátek

S prvními paprsky slunce se armáda démonů opět rozlila po prašných uličkách vesnice. Stovky barevných ďáblů s ještě větší agresivitou než včera dupou a hulákájí, s vědomím, že Niño Nazareno jim už nemůže utéct. Někteří Judios nosí vycpané lasice, kterými zlovolně šermují kolem sebe, v přesvědčení, že jim duch zcepenělého zvířete schované Jezulátko vyčuchá. V každém domku, kam nevybíravě vstupují, kaprálové zakřičí: „Kde je? Vydejte nám ho!“ Podle tradice, ženy musí nadzvedávat sukně, muži stahovat kalhoty, aby rozběsněným démonům dokázali, že Ježíška neschovávají.

Smrt „černého hada“

Sobotní ráno, poprvé po několika dnech strávených v Jesús María, pomalu teče a nikam nespěchá. Zaprášení a unavení Judios, s potrhanýma maskama a setřenýma barvama na těle, se povalují v okolí kostela. Někteří se vyhřívají na slunci, další stále do úmoru srandovně tančí burleskní tance mojiganga. Nikdo nikam neběží, nikdo se neschovává. Kolem osmé ranní kapitáni shromáždili celou armádu démonů na dvoraně před kostelem. Judios začali přehrávat poslední dějství dramatu. Klátí se, vřeští, odvracejí ve strachu svůj zrak od bělostné fasády kostela. Padají na kolena. Prosí o slitování.

Přesně v devět se celou vesnicí rozlehly hluboké údery zvonu. Dlouhé minuty se kovová ozvěna nese kaňonem a jak vlna bere všechno, co jí stojí v cestě. Armáda démonů se rozprchla chaoticky na všechny strany. Znovu všichni běží a klopýtají, tentokrát však zpátky k řece. Ďáblové se vrhají s hlasitým smíchem a povykem do vln řeky a smývají ze sebe zbytky barev.

Z řeky démoni vzešli, do řeky se zase navrátili.