Přelezl jsem betonové zábradlí hraničního mostu Simóna Bolívara na venezuelské straně a seskočil do vysokého rákosí na břehu řeky. Olověná zatažená obloha se matně zrcadlí v kalných bublajících vlnách, kamenité ostůvky naznačují, že řeka často mění své koryto. Stopy od pneumatik kol mě vedou hustým zeleným příkrovem podél břehu. Pět minut chůze bahnem a stezka mě bez varování vyplivla před hlídkou venezuelské Guardie Nacional. Unudění tipos v kamufláži, automatické pušky opřené o kmen mangovníku, ten s více frčkami sedí a pozoruje řeku z plastikového křesílka, druhý loupe nahnilá manga, která se válí v bahně pod stromem. Problém. Hra na zblblého, ztraceného turistu neprošla, foťák vyvolal nedůvěru. „Jestli myslíš, že tu něco vyfotíš, tak na to zapomeň!“, zasyčel voják během listování mým pasem. „Tady není nikdo a nic, co bys mohl fotit, rozumíš mi? Na to musíš mít povolení…“. Nadechl jsem se k otázce. „…z Caracasu“. „Slyšel jsem, že tu jsou pašeráci…“, položil jsem karty na stůl. Venezuelský voják zvedl jakoby udiveně obočí, rázně zaklapl pas a nekompromisně zařízl můj marný pokus o fér hru: „Tady žádní pašeráci nejsou! Vrať se – teď hned – zpátky nebo budeš zadržen za narušení hranice.“

2200 kilometrů dlouhá zelená hranice mezi Kolumbií a Venezuelou je prakticky nekontrolovatelná. Její větší část leží z obou stran v neobydlených oblastech Amazonie. Cúcuta, hraniční město, kde se právě nacházíme, je jeden ze dvou silničních přechodů mezi oběma zeměmi. Pokud někde v těchto končinách, na úpatí And a začátku pralesa, probíhá „čilá příhraniční spolupráce“, tak právě tady.

Hraniční vesnice Parada na kolumbijské straně se snad ani vesnicí nedá nazvat. Každý druhý dvorek stěsnaný mezi narychlo spíchnutými neomítnutými chatkami je přeplněn papírovými krabicemi. Rýže, toaletní papír, autodíly, prozrazují obsah loga na bednách. Dočasná skladiště kontrabandu. Z pašování pravděpodobně žije celá komunita. Ledabyle stlučená lávka přes řeku je hlavní tepnou, kudy zboží teče. Zástup mužů tlačících kola ověšená zbožím z Venezuely po lávce připomíná mravenčí dálnici přes lesní stezku. Stejně jako mravenci se předhánějí, zastavují k odpočinku, přehazují náklad na jiná kola, vyhýbají se vzájemně na úzké pěšině, rychle, mlčky, ve výrazně ne-jihoamerickém tempu. Musí to být desítky tun zboží denně. Asi po třech minutách mé přítomnosti na břehu proud kontrabandu zčistajasna ustal. Nikdo mi neřekl ani slovo, ale neklidné pohledy pašeráků byly dost výmluvné.

Stáhl jsem se. Po několika desítkách metrů po proudu řeky jsem narazil na další tepnu, opačným směrem – z Kolumbie do Venezuely. Přebrodil jsem první rameno řeky spolu s pašeráky. Popruhy se pod tíhou neoznačených beden zarývají do zpocených čel nosičů, muži brodí řeku po pás ve vodě. Náhle za mnou zašustilo rákosí a chlápek v civilu s vysílačkou v ruce, v černých brýlých texasských policajtů mi beze slova strhnul foťák z ramene. Naštěstí jsem ho zachytil za popruh a rychlým hmátnutím ubránil. Couvám pozpátku. „Vyndej film a zmizni vodcuď, ty zasrane!“, zařval týpek, když se mu překvapení nezdařilo. Pod barevnou havajskou košilí se mu rýsuje pistole bez pouzdra, zastrčená na břiše za džíny, jak to mívají niggas v amerických naleštěných klipech. Došlo mi, že končí sranda. „Já… já…“, koktal jsem strachem, mezitím co pašeráci přestali pracovat a obstoupili nás. „Já vám nemůžu dát film, to nemá film, to je digitál.“ Týpek se zarazil.

Využil jsem zaváhání a rozklepanou rukou hmatám po těle foťáku: „Koukejte, se to ani nedá otevřít“. Prohodil několik slov do vysílačky. „Odejdi prosimtě“, přistoupil ke mně jeden z pašeráků, evidentně parťák skupiny, „když seš tady, nenechají nás pracovat, rozumíš? My potřebujeme pracovat, naše rodiny chtějí jíst. Říkam ti to v klidu, ale jestli neodejdeš, postaráme se o tebe my. Odejdeš nahej, v lepším případě.“ Vysílačka zakřupala odpoveď. „Zmiz!“, syknul ten v brýlích.

Venezuelský ministr energetiky a petrochemického průmyslu Rafael Ramírez v tisku odhadl, že za minulý rok se přes hranici dostalo až 30000 barelů benzínu denně, kolumbijská strana mluví o polovině tohoto množství. Restrikce prodeje benzínu pro cizince na příhraničních pumpách ničeho nedosáhly. Pašeráci jednoduše uplatí pumpaře nebo nechají benzín koupit někoho z místních. Sliby o sociálních programech pro lidi, pro které je pašování jediným možným způsobem, jak se uživit, mediální masáže, jak se s kontrabandem a korupcí zatočíme a další politická prohlášení plynou a mizí stejně lehce jako vlny hraniční řeky.

Iván si sedl na bahnitý břeh. „Podívej se“, a ukazuje mi zarudlé fleky na lýtkách, „občas nás honí a střílejí po nás pergamino.“ Hluboká jizva od nesmrtících nábojů rozryla jeho jemnou hnědou kůži až ke kosti kotníku. Z husté džungle na druhé straně se vynořila další skupinka, kola ověšená láhvemi s plynem. Silným provazem zručně navázali „bomby“ k sobě a plavou s nima směrem k nám. Kovové láhve duní o sebe, jak jimi silný proud smýká.

„Jedna bombona dá 4000 pesos (40 CZK)“, oddychuje mladík v mokrých slipech, když výtáhl kontraband na kamenitou mělčinu. Hekticky nakládají barely i plyn zpět na kola. „Kolik za den? Tak patnáct…“, ze všech sil se zapřel do šesti barelů přivázaných gumou na nosiči kola, „ …dvacet…“, napjaly se mu svaly na celém těle jako struny. Kolo se skřípavě vyhouplo z břehu na bahnitou stezku. „ …tisíc pesos“, vydechl. Dvě stovky, říkám si vduchu. „Dělej Iváne, mákni“, zakřičel na kámoše z druhé party, „viděli jsme cestou hlídku.“ Pimpineros si rychle vzájemně pomohli naložit kontraband a během minuty se za posledním kolem karavany zavřelo rákosí.