Kostarika

Celkem zbytečně jsem si roztáhl deštník. Polední teplota, odhadem někde ke čtyřítce na slunci, mě i přes stín deštníku zabíjí. Pochoduju po prašné silnici na karibském pobřeží Kostariky, blízko přístavu Limon. Roztopený asfalt se prohýbá pod každým krokem, jak kdybych šel po tmavě šedé zaprášené žvýkačce. Tetelící se horký vzduch rozmazává zelenou masu ubíhajících banánových stromů. Už třetí hodinu nevidím kolem cesty nic jiného – kostarické pobřeží pokrývá zhruba 50.000 hektarů banánových plantáží (bananeras). Rezatý plech cedule s výstrahou, že celá oblast je pravidelně práškována, mě zavedl ke vstupní bráně plantáže Filadelfia.

„To nepůjde, bohužel, nebyl jste autorizován.“ Chlápek v klimatizované kanceláři položil telefon a pokouší se zakroutit ústa do nuceného úsměvu. „Opusťte prosím území plantáže, fotografování je striktně zakázáno. O povolení vstupu si zažádejte na centrále firmy v San José.“ Na centrále mě před pár dny vyhodili se stejně nicneříkající frází, jen tamní chlápek neměl holinky, ale nejnovější nokii a „american accent“. Je to již třetí plantáž, kde žádám legálně a otevřeně o možnost návštěvy, všude mi však papouškují fráze, které jim zřejmě faxují američtí šéfové a nadepisují je MEMO. „Toto je soukromý majetek, pane, jakým právem se domáháte fotografování?“ Zvedl jsem se k odchodu.

Banánová velkovýroba

Cestou zpět na hlavní silnici jsem zaznamenal pohyb mezi banánovníky. Rozhlédl jsem se kolem, autorizace-neautorizace, a rychle zaplul mezi obří svěšené listy banánovníků. Dvojice dělníků v bílých zašpiněných kombinézách a ochrannou maskou zrychleně pobíhá mezi kmeny a ruční pákou aplikují chemický postřik. „No to se musí, jinak by to chcíplo, sežrala by to sigatoka“, vysvětluje mi přes masku jeden z nich, zatímco druhý si z velkých zásobních tanků nalévá další náplň. Pesticidový roztok. „Radši bys tu neměl bejt, když to nastříkáme, nesmí se sem den vůbec chodit“, varuje mě první a opět si navléká filtr přes zpocené líce.

Banánovník, který se dnes industriálně pěstuje, je vyšlechtěná bezpohlavní rostlina, nemá semena pro rozmnožování, je zkrátka sterilní. Jednotlivé stromy jsou geneticky identické klony. Rozmnožuje se lidským zásahem, vegetativně. Rostlina vyroste asi za šest měsíců, za dvanáct týdnů dozrají banány, mateřský kmen se usekne a na jeho místě se nechá vyrůst jeden z malých výhonků, které kmen zezdola od kořenů permanentně obrůstají. Díky tomu postrádá banánovník genetickou diverzitu. Sice jsou všechny banány chuťově a kvalitativně totožné, ale jakmile jedna rostlina na bananeře podlehne útoku bakterií, hmyzu či plísní, rozšíří se nemoc hrozivou rychlostí na celou plantáž – všechny rostliny jsou totiž stejné.

Dnešní odrůda banánu ještě před několika desítkami let vůbec neexistovala. Pěstoval se banánový kultivar Gros Michel, dokud tuto odrůdu nesmetla tzv. Panamská nemoc. Gros Michel byl nahrazen odrůdou Cavendish, která se zdála být rezistentní. Samozřejmě jen dočasně. Banánovník je co do spotřeby agrochemikálií hned druhý na světě, po bavlníku. Třetinu prodejní ceny banánu tvoří náklady na jeho chemickou „údržbu“. Pesticidy používané na plantážích v Latinské Americe, jako např. paraquat a některé fosfáty, jsou v některých evropských zemích (Velká Británie, Skandinávské země) zakázány, v Kostarice jsou naopak vyjmuty z celních a daňových povinností.

Znečištění zdrojů vody, jak podzemní, tak moře, není třeba snad ani zmiňovat. Při tak extenzivní chemické výrobě, jakou je produkce banánů, kdy sypete 40 kg chemikálií na hektar ročně, by se musel stát zázrak, aby okolí plantáží nebylo ovlivněno. A to vůbec nemluvím o rizicích pro obyvatele banánových regionů – mužská sterilita, rakovina, kožní nemoci, respirační problémy – o nichž čas od času probleskne zprávička a hned zapadne v mediálním šumu. Spojitost s banánovým průmyslem je samozřejmě těžko dokazatelná, velké firmy mají podobné kauzy „dobře ošetřeny“ a z chudých latinskoamerických vlád žádné peníze nevytluče ani Edward Fagan.

„Závazky firmy Chiquita vůči životnímu prostředí jsou vyjádřeny tím, že všechny naše plantáže obdržely certifikát ochrany životního prostředí Rainforest Alliance, což je mezinárodní standard pro ochranu životního prostředí a pro zdravotní a bezpečnostní podmínky dělníků na našich farmách“, uvádí Chiquita na svém webu. Ano, jistě, ale stačí se podívat na web neziskové oraganizace Rainforest Alliance (s ročním rozpočtem 21 milionů dolarů!), a v seznamu jejích finančních dárců najdete právě firmu Chiquita. Jisté je, že logo Rainforest Alliance dělá dobrou mediální službu, protože normální člověk – díky vizuálním symbolům jako žabička, tropický prales, nezkažená příroda – podvědomě zařadí Rainforest Alliance, potažmo Chiquitu do ranku těch „co to s tou přírodou přece myslí dobře“.

Kolumbie

Zdráhám se uvěřit, že Aracataca, vesnice nedaleko karibského pobřeží Kolumbie, byla obrazem slavného Maconda ze Sto roků samoty. Zřejmě Márquez odjel dříve než tu začli s banánovou velkovýrobou. Zdejší finca (farma) San Jose byla však jediná z plantáží v Karibiku, kam mě bez problémů pustili a ještě byli rádi za můj zájem. Pravda, tahle finca nepatří žádné velké firmě.

„Naše banány jsou v Evropě více žádány než ty kostarické“, vysvětluje mi Javier, šéf bananery, „jsou totiž sladší, nedělají v puse těsto.“ Camilo Guzmán, agronom, běloch ve středních letech, mi byl přidělen na prohlídku bananery. „Oh my god! Až z Evropy jsi přijel“, kroutí hlavou Camilo a ke každé druhé větě připojí jedinou anglickou frázi, co zná. Je zrovna corte, parta mladíků rychlým tempem sklízí, stejně jako v Kostarice. „Je jim všem osmnáct, Hugo?“, opatrně šeptá Camilo svému podržtaškovi, abych ho neslyšel. „Máme osm stálých zaměstanců“, odráží můj zvědavý pohled Camilo, „na dnešek jsme najali 38 lidí. Denní úkol je 960 beden.“ Sonduju dál. „Oh my god!, práškujeme, poslední léta 4-5x měsíčně, jinak by se nic neurodilo, bojumeme s černou sigatokou. Neděláme to rádi, práškování neúměrně navyšuje cenu banánu – nejsme pak konkurenceschopní“. Dochází mi, že situace na plantážích v Karibiku je všude stejná. Pro jistotu ověřuju informace u jednoho z dělníků stojících opodál, momentálně odpočívajícího. Vysoký muž si právě zručně sroloval utržený banánový list do tvaru misky, shýbl se k zavlažovacímu korytu mezi stromy, nabral stojatou vodu a dlouze se napil. „Pracuju od tmy do tmy, začínáme v pět ráno a končíme v šest večer, denně dostanu patnáct tisíc pesos (150 CZK).“ „Co odbory?“, nejistě nadhazuju téma. „Na odbory zapomeň, nemají tady v Kolumbii žádnej vliv, je zbytečný tam vstupovat. Akorát bych se dostal do problémů a kvůli nim by mě na plantáž nenajali.“

Evropa

Nedávno jsem koupil za dvacku trs banánů v supermarketu u nás v ulici. Byly krásně velké, žluté, vypadaly fakt dobře, lahodně. Neměli žádné fleky. Pokladní u kasy mi je zabalila do plastikového sáčku a s úsměvem dodala: „Aby se Vám cestou domů neponičily.“