Zoo Havana
Havana, Kuba – únor 2011
Rezavá dvířka prázdné opičí klece se skřípavě kývají ze strany na stranu. Poryvy studeného, vlhkého větru z Atlantiku zahnaly obyvatele havanské Zoo do závětrných rohů svých vězení. Trojice drobných kočkodanů, tisknoucích se bez hnutí k sobě, vypadá skoro jak sousoší. Opice sedí na špinavé betonové podlaze a zahřívají si vzájemně svá pohublá žlutohnědá těla. Makak z protější klece si dlouze nahnul z plechovky kubánské koly.
Zoologická zahrada v Havaně byla poprvé pro veřejnost otevřena v říjnu 1939. Na zhruba dvouhektarovém pozemku bývalé farmy a zahradnictví La Rosa, který tehdejší správa Havany na popud skupiny profesorů z místní univerzity vykoupila pro účely Zoo, žilo zpočátku 69 živočišných druhů, převážně ptactva. Během první dekády existence byly v Zoo postupně vybudovány stezky pro návštěvníky, pavilon kočkovitých šelem a jezírko s ostrůvkem pro krokodýly. Dnešní havanská Zoo, někdy také nazývaná „Zoo na 26. ulici“, se rozkládá na území 23 hektarů a je – podle vlastních údajů – domovem pro zhruba dva tisíce zvířat ve 162 druzích.
Dlouhá léta se mezi Kubánci po celém ostrově vypráví vtip: Záhy po tom, co se Fidel Castro v roce 1959 chopil moci, se výstrahy na cedulích v havanském Zoo – „Nedávejte zvířatům žádné jídlo!“ – změnily na „Neberte zvířatům jejich jídlo!“. Po roce 1990, pádu Sovětského svazu, nástupu tzv. speciálního období a de facto zhroucení kubánské ekonomiky, se cedule na klecích opět změnily. Nyní na nich stálo: „Zvířata nejsou k jídlu!“ Ačkoliv tato anekdota svědčí o tom, že Kubánci mají smysl pro černý humor, britský týdeník The Economist vrací příběh do reality a uvádí, že existují důkazy, že během ekonomicky složitých 90.let se skutečně z havanské Zoo ztratili pávi, buvoli a pštrosi nandu.
Dlouholetý a tíživý nedostatek na všech frontách se na stavu havanské Zoologické zahrady vážně podepsal. Značný počet výběhů a klecí je úplně prázdných, některé pavilony jsou kompletně zavřené a jen rezavějící mříže a cedulky se jmény nepřítomných zvířat připomínají, že Zoo možná kdysi fungovala jinak. Zoo dnešních dní je tak obrazem smutku a zmaru.
Mnohá velká zvířata jsou držena v malých klecích, leží na rozpraskaném a špinavém betonu a čekají unaveně na porci rozvařených batátů, která na některé z nich ani nezbyde. Přitom je známo, že dříve se havanská zoologická zahrada – hlavně díky válečné intervenci Kuby v africké Angole během sedmdesátých let – pyšnila jednou z nejlepších kolekcí zvířat v Latinské Americe.
Na rozdíl od jiných zahrad, v havanské Zoo jsou zvířecí klece velmi blízko, doslova na dosah od návštěvnických stezek. Nejen díky tomuto faktu, ale také díky nezájmu zřízenců, primáti často kradou okolostojícím to, co mají právě v ruce. Avšak stejně tak obráceně – mnohým rozjíveným návštěvníkům chybí jakýkoli respekt a pro pobavení podstrkují opicím zapálené cigarety nebo plechovky s kolou. Navíc, jak potvrzuje biolog Jorge Fernández, blízkost i nakrásně tichých a slušných návštěvníků obecně velmi ztěžuje reprodukci – zvířata jsou neklidná a k rozmnožování často vůbec nedojde. Například během odchovu kondora si samice udělala hnízdo blízko pletiva a zvědavé děti jí píchaly klacíkem, aby uviděly vajíčka.
Kubánský deník Juventud Rebelde cituje v jedné ze svých reportáží Sergia L. Aguileru z havanské Zoo, který vypráví: „Nosorožec Yambo už téměř nemá svůj roh, protože v noci vnikají do Zoo lidé, kteří mu ho pilují, aby cenný prášek prodali na černém trhu jako afrodiziakální masti. Třetině všech krokodýlů chybí oko nebo obě, protože návštěvníci na ně házejí kameny, když plazi nehybně odpočívají na slunci. Osel má zhnisané nohy, protože v noci místní rošťáci přelézají plot, aby si na něm zajezdili.“ Lidi jsou zkrátka divočejší než divoká zvířata, uzavírá své svědectví S. Agilera, dlouholetý zástupce ředitele havanské Zoo.
no comments yet