Utíkej!

Slavnost Svatého Fermina, jejíž součástí běhy s býky jsou, má staletou tradici. Podle legendy byl Svatý Fermin, biskup z Pamplony, ve třetím století umučen kdesi ve Francii. Od 16. století je každý rok, druhý týden v červenci, oslavován jeho odkaz. Severošpanělská Pamplona se podle odhadů místních novin rozroste o milion lidí. Celé město se oblékne do bílo-červených barev a týden je dovoleno všechno. Prostě se bezuzdně kalí. Sangria teče hrdlama i po chodnících, na každém rohu voní hašiš, lidé po sobě stříkají vodu, víno, házejí mouku, močí tam, kde to zrovna přišlo, spí na holé zemi, v hordách plastikových kelímků a střepů, zpívají, jedí šunku, tancují nebo se jenom unaveně válejí ve stínu stromů. Muzika, kapely, kejklíři – fiesta. Bez rozdílu věku, pohlaví a postavení, se jí účastní všichni. Přes den rodinky s dětma a starší, přes noc patří Pamplona mladým.

Jedno z odpolední jsem seděl v parčíku na náměstí, když se směrem ke mě vrávoravě přiblížíli dva staříci, zakleslí rameny do sebe. Jeden z nich začal krásně zpívat. Na celé náměstí, smutnou píseň španělského trubadůra. Když dozpíval první sloku, pobídl svého kamaráda: „Zpívej taky, Carlosi.“ Carlos toho měl evidentně už dost, tak jen mávl rukou, ale pod stromem ležící skupinka výrostků, kteří to stejně jako já pozorovali, pobídli staříka znovu: „No tak, Carlosi, zazpívej nám!“ A tak Carlos sebral síly a náměstím se rozezněla hlasy dvou starců krásně teskná píseň, kterou můžou zpívat jenom Španělé, protože nikomu jinému se takové emo nedá věřit.

Encierro („běh býků“) má stejně jako fiesta dlouhou historii. Doña Felisa, u které jsem bydlel, vysvětluje původ tradice: „Kdysi bylo zvykem, že honáci brzo ráno hnali svoje býky pamplonskými ulicemi na trh, prodat je řezníkům nebo do corridy. Všechny okna a dveře se zavřely a obyvatelé pozorovali škvírami obrovská zvířata ženoucí se ulicí.“ Postupem let se objevovali mladíci, kteří schválně na tento moment čekali a dokazujíce sobě a světu svou odvahu, běhali na dotek od zahnutých špičatých rohů. Na začátku 20. století se jedna partička oblékla do bílo-červených kostýmů, na počest Svatého Fermina (podle legendy červený šátek značí krev, která vytryskla, když mu usekli hlavu a červená šála kolem pasu je místo, kde mrtvé tělo rozčtvrtili) a za sto let se z této lokální události stala největší fiesta ve Španělsku vůbec.

Běhá se každé ráno, po celou dobu fiesty, tedy osmkrát. Noc před během naženou honáci vždy šest býků do ohrady pod hradbami města. Trasa běhu protíná tři ulice a tři náměstíčka, kde je vytyčena dvojitou bariérou z dřevěných klád. Za první stojí fotografové, televize a rychlá pomoc, za druhou jsou namačkány chumle diváků. Přijít hodinu před začátkem znamená nevidět nic, většina lidí přichází kolem šesté ráno, aby si zabrali místo. Celá, zhruba 900 metrů dlouhá trať se běží po mokrých dlažebních kostkách a býci jí proběhnou za dvě až tři minuty. V půl sedmé ráno nastoupí čistící čety, vodou a fukarama vyčistí celou trasu od kelímků, plechovek a střepů, které po nočních pitkách ulici téměř pokrývají jako koberec. V půl osmé policie uzavře prostor běhu a rozdělí kordónem mozos (běžce) na tři skupiny a nekompromisně vyžene čumily, kteří stihli vyšplhat na římsy prvních pater. V osm zazní první dělbuch – vrata ohrady byla otevřena. Několik sekund poté druhý – všichni býci jsou již v ulici. Poslední třetí dělbuch vystřelí, když býci doběhnou do cíle, do arény na náměstí Plaza de Toros.

Pravidlo první: býkovi se nedá utéct. Pěti až šestisetkilové zvíře běží zpočátku rychlostí sto metrů za šest sekund. Samozřejmě že se pak také unaví a zpomalí, stále to však stačí, aby kohokoli doběhl. José, jeden z pastores – honáků, se opírá o bariéru vedle mě a tak využívám času před jedním z běhů, kde jsem jako divák a vyptávám se na býky: „Tihle býci jsou divoká zvířata, chovaná speciálně pro boj v aréně, pro tzv. corridu de toros. Žijí na pastvinách jižního Španělska, s lidmi téměř nepřijdou do styku. Jsou to staleté chovy, křížení, ušlechtilé rody.“

„Aby býci vůbec někam běželi“, pokračuje José, „používá se při běhu volů, kteří jsou vypuštěni spolu s býky a doslova je vedou. Vůl nikdy neútočí.“ Dokud běží býci spolu s voli ve skupině, je riziko zranění menší, pokud tedy neběžíte na dotek rohů. Býk má tendenci běžet dopředu a mít celou tuhle show co nejdříve za sebou. Horší je, rozpadne-li se skupina běžících zvířat, čímž se dotáváme k pravidlu druhému. Encierro není gamesa. Když člověk zaváhá, žádný další život mu to nedá. Býci často, prakticky každý běh alespoň jeden, uklouznou na mokré dlažbě, ztratí skupinu, zastaví se a ve zmatku zaútočí. Na rozdíl od člověka bez váhání, na první cíl v dohledu. A protože je ulice úzká a terčů nespočet, neobejde se bez zranění žádný běh. Španělé mají pro zranění způsobené býčím rohem slovo: cornada. Cornada nemusí být vždy smrtelná, ale zkuste si představit, že do vás půltunová bestie vrazí skoro půlmetrový zahnutý hrot jako nůž do másla. Vždy je ale více zranění od pádů než od býků.

Běžím. Řev diváků i běžců se slil do jednolité zvukové stěny. Desítky paží, nohou, hlav. Rozmazaný barevný podklad. Pořád se otáčím v běhu a podle tempa těch za mnou odhaduji, jak jsou býci daleko. Zrychluji. Už jsem zadýchaný, ale musím běžet. Najednou jsem uslyšel křik. Otočil jsem se a uviděl to šílené tempo a vytřeštěné pohledy běžců za mnou. Vystřelil jsem dopředu. Ze všech sil, co jsem měl. Ucítil jsem ruce, které se mě chytly za triko a snaží se mě stáhnout za sebe. Oháním se rukama. Přeskakuju prvního běžce na dlažbě. Kličkuju. Bojuju rukama. Taky se chytám těch přede mnou. Chci se dostat před ně. Utéct. Zachránit se. Přeskakuju dalšího. Zakopávám o třetího na dlažbě, ale podařilo se mi v běhu vyrovnat balanc a nespadnout. Někdo mě vší silou nakopl do stehna. Už nemůžu, opravdu nemůžu! Ještě pár desítek metrů k bariéře. Vrazil jsem tomu vedle mě loktem a urval se od dvou nebo možná deseti rukou zachycených jak háky za moje triko. Uhýbám ke straně. Hruď mám rozpálenou jak kámen v ohni, dech někam zmizel. V ten moment kolem mě přehnali býci. Metr dva ode mě. Dusající černá masa. Spadnul jsem v běhu spolu se třema dalšíma na bariéru. Rychle se snažim vydrápat nahoru. Přeběhl další osamocený býk, ale naštěstí se nezastavil. Držím se oběma rukama bariéry, celé tělo se mi klepe, oheň na prsou, nemůžu popadnout dech, sípu. Už proběhli všichni? To jediné mě teď na světě zajímá. Policajt mě odstrkuje od bariéry. „Dělej, utíkej, tady nemůžeš bejt, uvolni místo! Až do arény!“ Rezignuju, klopýtám podél bariéry, asi ještě 50 metrů do betonového kolosea. Padám podruhé. Dobíhají další. Aréna plná diváků řve nadšením, poslední býk je stále ještě uprostřed arény mezi doběhnuvšíma a honáci se ho snaží marně nahnat ke kraji, do klece. Převalil jsem se přes mantinel a nechal svoje tělo spadnout na studený beton. Koukám do nebe nad koloseem. Prázdno.