Tvůrci karnevalu
Rio de Janeiro, Brazílie – únor 2012
Přestože v evropských očích se může zdát karnevalový průvod na sambodromu jen chaotickou barevnou skrumáží tanečnic na kýčovitě vymodelovaných alegorických vozech, jedná se ve skutečnosti o složitě komponovaný hudebně-vizuální spektákl, který vytváří týmy čítající stovky tvůrců a umělců, kde každý detail má svůj význam, a kde i barva péřových křídel poslední tanečnice hraje důležitou roli.
Pro úplně základní představu: kostýmní karneval v Rio de Janeiru vytvářejí a provozují tzv. školy samby. Se skutečnou školou však nemají nic společného. Jsou to spíše jakási sdružení či spolky, často o mnoha tisících členech, které fungují jako sociální síť v rámci jedné, obvykle chudé, městské čtvrti. Pravda, díky masivní komercionalizaci karnevalu v posledních dekádách, vliv prezidentů samba škol mnohdy přesahuje do byznysu, do médií i do politiky.
Klíčovým bodem procesu, kdy se rodí každoroční karnevalová show, je výběr tématu a zkomponování ústřední melodie. Direktoriát každé školy vybere hlavní téma, které pak tanečnice, tanečníci a alegorické vozy neopakovatelným způsobem interpretují během svého defilé po sambodromu – sedmisetmetrové pistě z bílého betonu, sevřené z obou stran tribunami, kterou pro rijský karneval navrhl nedávno zesnulý, brazilský architekt Oscar Niemeyer.
Téma může být obecné i konkrétní, ponejvíce se však objevují náměty z historie (ztvárnění vybrané epochy), ze světa umění, sportu, zábavy (významné brazilské osobnosti) nebo se školy samby pokoušejí ve svém průvodu o imaginativní zobrazení přírody a jejích základních elementů – ohně, vody, zvířat, džungle…
S výběrem tématu přichází na scénu nejdůležitější osoba: hlavní tvůrce show – carnavalesco. Vizionář, který dokáže vybrané téma jedné konkrétní školy přetavit do podoby zhruba hodinového průvodu pro tři až pět tisíc tanečníků, osm alegorických vozů, nespočet soch, plastik a fantasias – kostýmů. Carnavalesco je umělec. Solitér, kterého si škola najme, aby pro ní celou show stvořil. Ze všeho nejdřív napíše tzv. „příběh“, kterým téma rozvede. Na základě „příběhu“ se postupně vybere samba melodie. Poté carnavalesco se svým úzkým týmem výtvarníků a choreografů navrhne a rozkreslí podobu alegorických vozů, charaktery jednotlivých soch a kostýmů.
V karnevalových dílnách, v industriální čtvrti blízko přístavních doků, se – často halucinogenní – vize carnavalesca postupně mění v realitu. Již počátkem července najmou školy týmy profesionálních řemeslníků, kteří podle navržených skic montují vozy, vyřezávají z polystyrenu sochy či šijí a lepí tisíce excentrických kostýmů. Konstrukce jednoho alegorického vozu trvá zhruba 4-5 měsíců a obvykle se na ní podílí svářeč, elektrikář, osvětlovač a sochař. Všichni mají jistou volnost v interpretaci carnavalescových návrhů – respektuje se, že to jsou tvůrci, stejně jako hlavní designer.
Jestliže alegorické vozy a fantasias jsou tváří průvodu, pak samba je jeho divoce tepajícím srdcem. Každá škola vypíše soutěž, které se obyčejně účastní desítky skladatelů, jež se snaží zadané téma převyprávět sambou. Během konce kalendářního roku, týden po týdnu, se melodie přehrávají před komisí školy v její domovské čtvrti, hlasováním postupně vypadávají, až zbyde jedna – píseň, která doprovodí defilé školy po sambodromu. Jako se dobrý film neobejde bez příběhu, nemůže cariocas (obyvatelé Ria) vzrušit průvod školy s jalovým tématem nebo vyšeptalou sambou.
Základem alegorických vozů je prostá dřevěná podlážka. Na ní se z lešenářských trubek svaří kostra, která se potahuje a tvaruje laminátem, molitanem a tuhnoucí pěnou. Toto jádro se posléze nabarví, ozdobí flitry, barevnými sklíčky a plastikami. Jelikož objekty na vozech se často pohybují, vymýšlejí stavitelé důmyslná mechanická táhla z drátů a latexu, vedená vnitřkem vozů, která poté barevným skulpturám vdechují pomyslný život. Velké vozy mají uprostřed motor, avšak zároveň je po sambodromu ručně tlačí muži z komunity – regulují tím tempo celého procesí.
Není snad třeba ani dodávat, že takováto rozsáhlá produkce je – i přes svou rukodělnou podstatu – především obrovský byznys. Přestože školy mají oficiálně nevýdělečný status, jejich roční rozpočty – založené na sponzorství, darech velkých firem a dotacích místních vlád – se pohybují v rozmezí 2-5 miliónů dolarů. Karnevalový kolos tak celoročně provází vliv peněz, televizní štáby, celebrity všeho druhu a křiklavá mediální realita.
Jistá analogie ke karnevalu by se dala najít například ve fotbalové scéně v Evropě (Liga mistrů, jednotlivé národní ligy, sponzoring, televizní práva apod.). V „první lize“ karnevalu (tzv. grupo especial) spolu soutěží třináct nejlepších škol samby (Mangueira, Unidos da Tijuca, Beija flor a další). Následuje grupo acesso – skupina A, po ní skupiny klesají až do písmene E. Počty škol v „ligách“ se různí, stejně tak i místa v Riu, kde školy defilují. Každý rok dvě školy spadnou z „první ligy“ a dvě z „druhé ligy“ postoupí a podobně v nižších skupinách.
Přes všechnu okázalost, tlaky peněz, firem a celebritální pozlátko, školy samby dosud nijak nezpřetrhaly kořeny vedoucí do jejich původních čtvrtí, mnohdy těch nejchudších favel. Veškeré nácviky choreografie probíhají v komunitách, jejich obyvatelé se aktivně účastní jak celoročních příprav v dílnách, tak velkého finále na sambodromu, ať jako tanečníci nebo fandící diváci. Cariocas jsou totiž ochotni pro pět dnů karnevalu, pro pět dnů felicidade (štěstí), jak zpívá Vinicius de Moraes, obětovat tělo i duši.
no comments yet