Setkání ve tmě
Lima, Peru – duben 2013
Po mokrém černém asfaltu tečou rudá světla aut, která uvízla v pasti každodenní podvečerní zácpy. Se vzteklým troubením se metr po metru posunují v kruhu, kolem žulového monumentu na náměstí Bolognesi v centru Limy. Do nekonečného tůrování motorů náhle bolestivě zaskřípala těžká vrata. Zvedl jsem oči od večeře u pouličního stánku. Z temného portálu budovy nedaleko se vylil proud žlutého světla do mlhavé noci. Silueta muže se slepeckou holí vykročila do tmy.
Nejistými kroky ušel několik metrů těsně podél zdi domu. Připadalo mi, jako by našlapoval v bažinatých blatech. Zastavil se. Pomalu, vrávoravě se otočil čelem přímo proti zdi. Úplně jsem zapomněl na svůj oschlý kus kuřete a fascinovaně jsem výjev pozoroval. Stařec klepající se rukou vyhmátl z kapsy cigaretu a pokusil se jí zapálit. Závan vlhkého větru od moře, který ještě před pár dny přikrýval celou Limu šedavou mlhou, mu zlomyslně sfoukl sirku.
Vykročil jsem k němu. Škrtl jsem zapalovačem a - nic. Chlap nehybně stojí, oslintané cigáro mu visí ze rtů. „Zapálím vám“, došlo mi, že musím mluvit. Stařec několikrát píchnul bradou do vzduchu před sebou, až se trefil cigaretou do mihotajícího se plamene zapalovače.
S tisíci troubícími auty za zády a stovkami lidí spěchajících limským podvečerem kolem něj, stařec stál čelem ke zdi, naprosto netečně, jako by se ho ten chaos vůbec netýkal, jako by do něj nepatřil, a dlouze a klidně foukal cigaretový kouř do oprýskané omítky před sebou, než mu horký vajgl vyhořelé cigarety popálil prsty.
Slyším tě
„Nenech se mýlit, vždy je to jen část osobnosti, kterou my slepci vnímáme podle toho, jak mluvíš“, odrazil mojí zvědavost Juan Carlos Makishi. Muž nízkého vzrůstu a těžko odhadnutelného věku někde kolem padesátky sedí za ohmataným pracovním stolem v hlavní kanceláři slepeckého klubu Národní unie slepců Peru (UNCP).
Místnost je bez oken. Intenzivně páchne zatuchlinou a dřevem starých prošlapaných prken v podlaze. V prosklené vitríně na stěně jsou vyrovnány vybledlé vlaječky a zaprášené poháry z mosazi. Symboly vítězství, kterých dosáhli členové klubu během jeho dlouhé historie. Šachy, futsal pro nevidomé, basketbal pro nevidomé. Symboly vítězství navždy pohřbené ve tmě.
Černé brýle Juana Carlose stále hledí bez hnutí do stropu, do bzučící zářivky. Vždy, když se ho ptám na další otázku, nevím, kam se mám koukat. Moje oči se nemají čeho chytit. Připadám si, jako kdybych se ptal vzduchu před sebou.
„Tak dobře. Jedním slovem?“ Juan Carlos se krátce odmlčel. Zřejmě hledal výstižnou odpověď na mou neodbytnou otázku, ať zkusí - po zhruba půlhodinovém rozhovoru - charakterizovat podle mého zvukového projevu mou osobnost. „Idealista.“ Mlčím. Asi trefa, alespoň pokud můžu sám sebe soudit. „A necejtíte z mýho hlasu impulsivnost, netrpělivost…“, dál rýpu ve slepcově analytických schopnostech, zřejmě rozvinutých na základě zrakového hendikepu. „Ne, ani ne. Mluvíš klidně, soustředěně, tón tvého hlasu je možná trochu naléhavý, ale dýcháš rytmicky…“ „Cože, cože, počkejte, vy slyšíte můj dech?“ Zarazil jsem se. Sedím totiž na židli, asi tři metry od něj. Juan Carlos se hlasitě rozesmál: „No samozřejmě, tos' nevěděl?“
Dotýkám se tě
Klub Národní unie slepců Peru v Limě, místo pro společenské setkávání nevidomých a slabozrakých, založil 2. února 1931 profesor Víctor Pablo Zarria. První Peruánec, který se naučil číst a psát Braillovým písmem. Prý ho to naučil jakýsi jezuita z Evropy. Ač dogmatickou ideologii jezuitů nemůžu vystát, tohle jim těžko upřu – tady v Latinské Americe byli vždy nositeli vzdělání. Dej nám duši a my ti dáme vzdělání. Jezuitský deal.
Nedá se však říci, že by klub v dnešní době na svojí vzdělávací funkci zcela rezignoval. Nicméně hlavním motorem jeho chodu je nepochybně ekonomický faktor. Téměř všichni slepci docházející do klubu nemají stálou práci. Klub jim poskytuje prostory, kde mohou lidem zvenku nabízet masáže a tím si vydělat hubený plat. Hodinová masáž vyjde na 25 solů, o které se podělí masírující spolu s klubem.
„Řekni něco česky, řekni, řekni!“ Pro pětici slepců, čekajících v tmavé šatně zákazníky na masáže, jsem vítaným zpestřením nudného odpoledne. „Chceš namasírovat?“ Všichni se navzájem se překřikují jak rozjívené děti. „Můžu si šáhnout na tvůj foťák – hmmm, ten je ale těžkej – a studenej.“
Vyžádal jsem si ticho a přednesl do napjatého ticha několik českých vět. Naposledy jsem se takhle styděl, když jsem v íránském autobusu zpíval moravskou lidovku. „Je to hrozně tvrdej jazyk“, vzal si obřadně slovo Jorge. Všichni kývají. Jeho bíle zakalené oční bulvy svítí v šeru šatny studeným světlem jako led diody. „Ale zní to velmi seriózně“, přidala se starší žena, „tak jako německy…“ Rozpačitě zakroutila hlavou: „Víš, když s námi mluvíš španělsky, řekla bych si, že jsi úplně jinej člověk.“
Cítím tě
Celé patio klubu se koupe v sytém žlutém světle z paprsků slunce pronikajících střešními okny. Slepci sedí na lavicích podél zdí, někteří si povídají, druzí jen mlčky nasávají teplo odpolední siesty. Stojím u zdi a mlčky pozoruji světelné divadlo a přemýšlím, proč zrovna tady, ve světě tmy, se světlo tak nádherně předvádí.
Šouravou chůzí kolem mě prošla jakási žena. Její hůl kovově cinká o žulovou podlahu. Když mě míjela, jakoby se na okamžik zastavila. Zatajil jsem dech. Nemohla mě vidět, nemohla mě slyšet, tak jak to, že se zastavila?
„Ano“, naznačil mi později Juan Carlos, když jsem mu popsal onen okamžik, „stává se, že u některých nevidomých se můžou rozvinout jiné formy vnímání.“ Zvědavě se vyptávám, ale Juan Carlos nemá pro moje ezo-otázky pochopení. „Já nevím, já jsem přišel o zrak kolem patnácti let věku, navíc postupně, takže já žádné jiné formy vnímání nemám.“
Nesnáším tě
„Ukaž mi povolení!“, vyštěkl na mě náhle bez varování starší muž. Zřejmě uslyšel cvaknutí závěrky foťáku. Dvakrát bodnul holí do podlahy a stál přede mnou. Situace se neočekávaně dramatizuje. „Dělej! Ukaž mi to povolení“, řvou mi černé brýle z deseti centimetrů do obličeje. On se se mnou snad fakt chce prát, napadá mě, když do mě naslepo šťouchá a neustále vykřikuje nesmyslný požadavek. Ani mě nenechá doříct, že Juan Carlos, předák klubu, mi fotit dovolil. „Ty, ty…“, jak utržený ze řetězu na mě zuřivě štěká, zatímco ho okolo sedící slepci na dálku uklidňují, „ty nás chceš všechny ukázat v nedůstojným světle, chceš nás pomluvit, kdo tě sem vůbec pustil?!“
Během týdne, kdy jsem klub navštěvoval, jsem se nedokázal tohoto pocitu zbavit. Byl jsem vetřelec. Vetřelec v jejich světě, kam nepatřím. I ti nejpřátelštější slepci dokola vyžadovali striktní zákaz fotografování. Když jsem se ptal proč, vždy tak nějak nepřesvědčivě namítali, že nejsou hezky oblečení, učesaní, že není vhodný moment…
Poznám tě
Vešel jsem do rozlehlé studovny. Zase šero a vlhko, jako v ostatních místnostech klubu. Zdi jsou až ke stropu zakryty poličkami s knihami. Tlusté hřbety knih jsou polepeny barevnými štítky, a police tak na stěnách vytvářejí rozměrnou barevnou mozaiku.
Mým dnešním průvodcem je Carlos Anaya. Třicetiletý mladý muž podle svých slov vidí pouze světlo a tmu. „Máme tu přibližně 3000 svazků v Braillově písmu, vše ručně vyhotovené“, vysvětluje mi, oči obrácené ke stropu. „Ale moc lidí tady nečte, bohužel. Ne že by neuměli, ale raději si nechávají předčítat od vidomých. Máme tu takzvanou ‚časovou banku‘. Lidi zvenku se dobrovolně zavážou, že přijdou do klubu a budou nám určitou dobu, třeba hodinu, předčítat.“
Z rohu knihovny modře bliká obrazovka starého analogového monitoru. Robotický hlas souvislým zvukovým tokem předčítá text z obrazovky. „A počítač“, dodává Carlos, „počítače zajímají nevidomé mnohem víc než ty obrovské bichle, plné starých a nudných geografických studií, které vidíš v policích kolem nás.“ Carlos si dává záležet na jazykové korektnosti. Nikdy neřekl slovo slepci.
U stolu dva muži hrají šachy. Před každým tahem ohmatávají rukama celou šachovnici, aby zjistili aktuální rozložení figur. Přikročil jsem blíže. Černé figury mají na vrcholku malou kuličku, bílá pole jsou reliéfně vytlačená. „Dobré odpoledne, vidím, že hrajete šachy“, neohrabaně vstupuju do jejich hry. Jeden z mužů se otočil za mým hlasem. Usmál se. „No – řekli nám, že to jsou šachy.“
Zrak možná ztratil a smysl pro sarkastickou pointu rozhodně ne, napadá mě.
Miluju tě
„Ach jo…“, vydechla zklamaně dívka, „já jsem myslela, že jsi svobodnej.“ Prvotní nadšení z mého příchodu do studovny rychle vyprchalo a Rosario si sedla zpátky za počítač. Na rozdíl od ostatních slepců je oblečena do křiklavých barev a nosí „cool“ účes. Pod silnou vrstvou makeupu na její tváři jsou lehce patrny znaky Downova syndromu, avšak Rosario komunikuje bez nejmenšího zádrhelu. Občas až s odzbrojující přímostí.
„Nám by se líbilo, kdyby sem do klubu chodilo víc kluků a chlapů, rozumíš?“ Rosario si prohrábla odbarvené bodliny na hlavě. Bezradně jsem pokrčil rameny. Ticho. Pořád zapomínám, že musím mluvit, ne ukazovat.
Rychle napojuju nit. „Tak mi řekni, Rosario, co slepá dívka vnímá jako nejdůležitější na svým partnerovi?“, pokusil jsem se znovu zažehnout dívčin zájem. Rosario naráz ožila. Jestli dokáží nevidomé oči zářit, tak to bylo právě v tomhle okamžiku. „Víš“, dlouze se zasnila a pak o překot vyhrkla, „nejdůležitější na vztahu s klukem je komunikace, jak a o čem spolu mluvíte, a taky jeho aktivita, myslim aby nebyl línej, aby mě někam bral, aby se mnou furt něco dělal…“
Vidím tě
Opřel jsem se o rudě natřené zábradlí v ochozu nad patiem klubu. „Tak mi řekni sám“, rozhovořil se znovu Carlos Anaya, „v jakém ohledu nejsme kompletní? Setkáváme se, mluvíme se spolu, milujeme se, nenávidíme se, pomáháme si, intrikujeme – stejně jako vy přece nebo ne?“ Zamyslel jsem se. „Carlosi, nechci se tě dotknout, ale abych nechodil daleko pro příklad – fotit, to třeba nemůžete.“
Hrklo ve mě. Nepřešlápl jsem?
„Mýlíš se, fotografe“, pousmál se Carlos, „když jezdím se svou ženou na výlety, tak ona mě vždy vybídne, abych jí vyfotil. Já samozřejmě namítám, že to nejde, ale ona se postaví tam, kde chce být vyfocená, dá mi foťák do ruky a řekne: ‚Zvedni ho na úroveň hrudi‘. Pak zatleská a já podle zvuku namířím aparát, stisknu autofokus a když pípne, vím že je zaostřeno, a vyfotím ji.“ Hlasitě jsem se rozesmál a Carlos dodal: „A pak jí vždycky prosím, aby mi popsala, jak ta fotka vyšla.“
no comments yet