Alegria
Rio de Janeiro, Brazílie – únor 2012
Zatočil jsem na Rio Branco. Dvoukilometrový hlavní bulvár Ria de Janeira, sevřený z obou stran hradbami skla a betonu, je autům uzavřen. Prostředkem se uvolněně promenují tisíce lidí. Beze spěchu se procházejí kolem výloh luxusních butiků zabarikádovaných dřevotřískovými deskami. V tom z dálky zazněl hluboký úder do bubnů. Samba. Duch betonové džungle se probouzí.
Dunivý rytmus ponenáhlu nabral na tempu a síle. Každou další minutou roste, mohutní. Ozývá se díky odrazům od betonových stěn mrakodrapů ze všech stran. Najednou mi duní v hlavě, v břichu, v nohou. Skupina asi dvou set bubeníků je již na dohled.
Za pár minut celou Rio Branco, včetně chodníků, zalily vlny lidí z okolních ulic. Do míst, kde ještě včera hučely nekonečné proudy taxíků a chlápků v kravatách, se jako řeka do hlavního koryta naráz vlila vlna tisíců roztančených lidí. Protržená přehrada energie. Tekutá barevná masa v monotónně pulsujícím rytmu sambových bubnů teče tancem kupředu. Ani jsem to nestačil postřehnout a vlna mě pohltila. Potopil jsem se. Nešlo jinak.
Uprostřed proudu jede kamion. Mobilní soundsystém napěchovaný obříma reprákama. Na jeho korbě partička zpěváků rozjásaně opakuje do mikrofónů hypnotický refrén. Pořád dokola, jedna píseň. Jedna samba. Kolem kamionu, jako ochranná vojenská garda pochodují bubeníci a svým rytmem tu nespoutanou vlnu energie usměrňují.
Smýká to mnou sem a tam. Nedá se vydržet stát, musím jen tančit dopředu. Sundal jsem si triko. Na digitálním panelu svítí údaj o teplotě. 39 stupňů. Všichni jsme krutě zpocení. Chlapi do půl těla, ženské jen horní díl plavek a něco málo přes boky. Smějeme se na sebe, naše paže se vzájemně dotýkají. Asfalt se nám roztéká pod nohama.
Občas mě to sevřelo ze všech stran. Zpocená hnědá těla, holky, kluci, a já klouzal mezi rukama, ňadrama a zádama těch přede mnou a těch kolem mě. Bylo to tak blízko jako při milování. A celé to tak nádherně vonělo, že jsem v tu chvíli zapomněl na všechno. Bylo jen teď. Úplně jsem se v tom roztekl, jak cukr v kafi. Snad jsem na chvíli i letěl… Pak jsem přestal cítit nohy, byly jak z kamene, říkal jsem si, že neujdu ani deset metrů, ale po chvíli mě vlna zase vcucla, a zase to šlo. Zase se mi samba vlila energii do žil.
Carnaval de Rua, pouliční karneval
Mediální zkratkou bývá karneval v Riu de Janeiru často zploštěn do několika záběrů tanečnic na sambodromu. Je to však poněkud zavádějící obrázek. Cariocas (obyvatelé Ria) slaví karneval především na ulicích. Již týdny před vypuknutím karnevalu se o víkendech v jednotlivých čtvrtích a sousedstvích po celém městě tančí za zvuku bubnů a soundsystémů, kterým Brazilci říkají blocos.
Blocos jsou tepající srdce karnevalu. Jsou jakýmsi spojením s kořeny, protože přes veškerou pyšnou okázalost a pompu škol samby, vrací blocos karneval tam, odkud kdysi vyšel. Na ulici. Bloco je volné uskupení muzikantů, spolu s partou bubeníků (tzv. bateria), kteří jsou spojeni svojí čtvrtí, kde žijí. Nemají koncerty, nemají pódia, nevydávají desky. Prostě se jenom sejdou na ulici nebo na pláži a hrají sambu. Zadarmo. Pro všechny.
V Riu existuje okolo čtyř set blocos a jejich počet každý rok stoupá. V bloku může být pár lidí, kteří džemují na ulici před svým oblíbeným barem nebo to může být skupina o několika stovkách bubeníků jako jsou slavné Banda de Ipanema nebo Cordão do Bola Preta. Na jejich party běžně dorazí i sto tisíc tanečníků.
Sambodromo
Karnevalem vibrující Rio přikryla tropická noc. Teplota spadla na třicet, betonová džungle stále sálá horkem. Chodníky čpí rozlitým pivem a pachem moči. Těch několik miliónů lidí pařících v ulicích je prostě znát na každém rohu.
Před vstupní branou sambodroma, v samém centru města, se v dlouhém štrúdlu řadí školy samby, které dnešní noc protančí před zraky 90.000 lidí našlapaných v ochozech sambodroma. Technici o překot skládají poslední části alegorických vozů, tanečnice si vzájemně potírají kůži zlatavým práškem. Křídla z barevného peří zatím leží opřená o špinavou zeď.
Slupnul jsem grilované hovězí na špejli a zapil ho plechovkou teplého skolu. První jídlo a osmé pivo od snídaně. Na rozdíl od českých piv to brazilské totiž moc neopíjí, spíš osvěží. Přicházejí další tanečníci. Někteří jsou již oblečení do svých fantasias, jiní s velkým igelitovým pytlem na rameni. Jelikož defilé jedné školy zahrnuje až pět tisíc lidí, je průvod dělen na tzv. alas, křídla o několika desítkách tanečníků, vždy ve stejném kostýmu. Jednotlivá křídla pak odděluje osm alegorických vozů.
Kdo obsadí těch několik tanečních míst na vozech je otázkou nejvyšší prestiže. Samozřejmě tu panuje obrovská konkurence a tlaky, o obsazení se složitě vyjednává měsíce předem. Passistas (tanečnice samby), či přesně řečeno jejich bohatí muži a milenci, platí vysoké částky za možnost vidět svojí bohyni tančit na vrcholu alegorického vozu. Neboť celé Rio je uvidí, celý svět je uvidí. Patnáct minut slávy na brazilský způsob.
Tahle noc je pro tebe
Jsou dvě hodiny nad ránem, vedro konečně trochu ustalo. Na scénu sambodroma nastupuje pátá škola této noci – Império da Tijuca. Stejně jako průvody předchozích škol, i tento otvírá první tančící pár – nosička vlajky (porta-bandeira) a „mistr tanečník“ (mestre-sala).
Bělostné kostýmy poseté pozlacenými filigrány a nadýchaným peřím dávají vyniknout tmavé barvě jejich kůže. On netrpělivě podupává a rozhlíží se po do posledního místa zaplněných tribunách. Ona pevně drží žerď vlajky. V jejích očích se mísí hrdost a nervozita. Nejen ona, ale všichni účinkující hluboce a emotivně prožívají celou show.
Bateria nasadila rytmus. Rozvířily se tamburíny, záhy se přidaly chocalhos (ocelová chrastítka). Jakoby parní stroje lokomotivy zvyšovaly teplotu pod kotlem. Mestre-sala poklekl před svou královnu. Jemně uchopil její dlaň v bílé rukavici a políbil jí. Narůstající burácení basových bubnů surdos mi znemožňuje cokoliv slyšet. Mestre-sala sklonil hlavu, jakoby se nadechoval.
Už se nikdy nedozvím, co jí vlastně řekl, ale jeho tvář, jeho gesta ale hlavně jeho planoucí oči mi v ten moment prozradily všechno z jeho intimního vyznání. Najednou jsem v tom hluku bubnů četl jeho slova: „Jsi ta nejkrásnější královna karnevalu. Tenhle tanec je jen pro tebe. Pojď, provedu tě touhle nocí, nechám vytrysknout gejzír tvé krásy…“ Nebo jí možná říkal: „Pojď, dotkneme se spolu horkýho nočního nebe…“ Kdo ví, co jí ten malý černý tanečník šeptal. Z jejích očí však náhle a bezděčně vytryskly slzy. Stékají po jejích čokoládových lících, do rozzářeného úsměvu, a jak malinké blýskavé kamínky padají na bílý beton sambodroma. Felicidade. Štěstí.
Mestre de bateria, „pán bubeníků“, máchl mocně rukou. Průvod školy Império da Tijuca se vlil mezi skandující betonové hráze sambodroma.
Soutěž
První pár, tedy kvalita jeho vystoupení, je jedním z deseti hlavních faktorů, podle kterých se vystoupení školy hodnotí. Mestre-sala předvádí až baletní taneční figury. Svižně krouží, jakoby v roli nápadníka hopsá okolo porta-bandeiry, která – oblečena do široké zřasené sukně – víří v nekonečných otočkách.
Školy hodnotí 40 rozhodčích rozmístěných v kabinkách podél celé dráhy. Celé hodinu a půl trvající procesí tedy musí mít setrvalou úroveň. Hrát na plichtu jako třeba ve fotbale tedy opravdu nejde. V každé z deseti hodnocených kategorií udělí rozhodčí body od 5 do 10, přičemž 10 je nejvíce. Vedle prvního páru se hodnotí například bateria (celistvost rytmu, udržení tempa), samba (která musí vyjádřit hudebně zvolené téma), samotné téma, kostýmy a vozy (originalita).
Překvapivě – úplná nahota tanečnic je zakázána. Školy, aby nepřišly o body za vulgaritu, se snaží, aby jejich tanečnice byly tak akorát „oblečené-neoblečené“. Dále se hodnotí celková harmonie, nadšení a další, velmi detailně definované parametry, které by procesí školy mělo ve své show naplnit a dokonale předvést.
Šest nejlepších škol, podle pořadí, pak následující sobotu po karnevalu projde sambodromem ještě jednou v tzv. „Defilé šampiónů“.
Oslava života
Po pěti dnech, poslední den karnevalu. Stojím v parku u moře, ve Flamengu. Jsem vysátý jak zmačkané plechovky skolu, které se válí podél chodníků. Už nemůžu. Opravdu už to nejde.
Park zaplavily tisíce lidí, které přilákalo bloco Orquestra Voadora, „Létající orchestr“. Na rozdíl od běžných blocos, je vystoupení téhle party založeno na žesťovém bandu, bez zpěváků. Desítky trubek, pozounů, bombardonů v rukou bláznivě namaskovaných chlápků pumpují do tanečníků smrště energie, zatímco bubny vedou tančící vlnu podél pláže směrem k Botafogu.
Najednou jsem v klubku tanečníků zahlédl ženu s obrovským odhaleným břichem. Šestý, sedmý měsíc, odhaduju. Navíc má na útlých ramenech posazenou malou dcerku. Kroutí se do rytmu a směje se, jako všichni kolem ní. Nechce se mi věřit vlastním očím. „To nemáš strach?“, křičím jí do ucha. Žena se rozesmála. „Nééé, lidi jsou tu ohleduplný, fakt“, huláká mi nazpět do ucha. Sáhla si rukou na vyboulené břicho, po kterém jí stékají kapky potu. „Jemu se to líbí.“
Karneval je oslava. Nejryzejší oslava života. Pro všechny, bez podmínek. Žádné modely, nic aby, nic jako. Jenom bubny, tanec a rozesmáté tváře tisíců lidí uprostřed betonové džungle.
Nekonečný Aquarius
Když desítky pozounů „Létajícího orchestru“ naráz zaduly první tóny z Aquariuse, toho z Vlasů, znovu se ve mně cosi ozvalo. Malá, dýchavičná jiskřička lehounce zaplápolala. Bubny hluboce zabručely a já – po kolikáté už? – jsem se najednou kinklal ze strany na stranu, mával rukama, skákal, křičel, potácel se, smál se a v duchu si přál, aby alegria nikdy neskončila. Aby tenhle Aquarius a jeho vlna nikdy nedošly na břeh.
Abychom takhle tančili donekonečna.
no comments yet