Zpráva na kůži města
Bogotá, Kolumbie – únor - březen 2016
Bogotá je jedno z těch míst na světě, které můžete buď milovat nebo nenávidět. Tahle zběsile tepající jihoamerická magapole, plná smradu, špíny a sychravých nocí, kde se miliony lidí, aut i domů neustále perou o místo, o čas, o nadechnutí, vás bez varování sešrotuje a zašlape do prachu, aby vzápětí, jak Márquezova smutná coura, dráždivě sváděla vaší pozornost tisíci barevných obrazů, které jsou vytetované do zdí jejích ulic.
Bogotá je jedno z těch míst na světě, kde – souhrou vícerých faktorů – v současnosti vře a klokotá kotel moderního vizuálního umění ve své nejopravdovější podobě, dosud nezatížené ani snobstvím a povýšeností uměleckých kurátorů, ani předsudky unavené a politicky ochočené výtvarné kultury na obou stranách Atlantiku, která už dávno nemá, co by lidem řekla.
Během poslední dekády se hlavním městem Kolumbie – multirasového prostoru, kde do sebe vzájemně prosakují vlivy globální kultury s tradicemi původních obyvatel Ameriky i potomků afrických černochů - bouřlivě provalila vlna tzv. street artu. Pouliční výtvarné umění, které mícháním rozličných vizuálních forem, od klasického muralu (nástěnné malby) majícího od dob Diega Rivery v Latinské Americe silnou tradici, přes americké graffiti a tagovaní, až k současným šablonám (které používá třeba Banksy), vrylo do fasád bogotských domů, do rozpadlých zdí opuštěných budov, do zamotané sítě betonových mostů a podjezdů, autentickou a naléhavou zprávu.
Tolerantní, někdy až překvapivě liberální přístup městských zastupitelů v podstatě legalizoval pouliční umění a umožnil tak bogotským výtvarníkům, kteří vesměs pocházejí z kruhů uměleckých škol, aby svá díla tvořili za dne. Tedy bez spěchu a strachu, že je někdo chytí a pokutuje. Navíc: živelně rostoucí město se slátanou architekturou, kde nové požírá staré, stejně rychle jak v džungli, kde se nesnadno určuje, který prostor komu patří a který už ne, je ideálním prostředím pro pouliční umění.
Avšak určujícím momentem, který vzedmul vlnu street artu v Bogotě je stav kolumbijské společnosti. Duch doby, jednoduše řečeno. Tak jako bez kriminalizace černochů ve Státech by nevznikl hip-hop, tak bez letité kolumbijské občanské války, bez milionů lidí na útěku před ní a drásavé sociální nerovnosti v kolumbijské společnosti by nikdy nevzniklo ono pnutí, ona tenze, která nutí bogotské výtvarníky vyjadřovat se ke světu kolem nich.
Ze špinavé bogotské ulice září stylizované tváře bezejmenných Latinoameričanů, které umělec, tvořící pod jménem Stinkfish, fotí bez jejich vědomí jako pouliční momentky na ulicích celé Jižní Ameriky a pak je stylizovaně přenáší na bogotské zdi. O kus dál výtvarník Dj Lu nekompromisně účtuje s politikou kolumbijské vlády a armády a zobrazuje – ikonickou zkratkou – svinstva, která se děla pod zástěrkou boje proti levicovým povstalcům z FARC. Nebo hned vedle skupina Toxicómano callejero pravdivě vykresluje onu gerilovou armádu FARC jako bandu překupníků drog, s moderními zbraněmi severoamerické provenience. Uličky staré Bogoty zdobí obrazy původních indiánských obyvatel, divokých zvířat z Amazonské džungle, barevných halucinogenních motivů z doby, kdy Amerika ještě neměla své jméno.
Všichni naráz, i ti co jen čmárají teritoriální tagy, i ti co mají ambice něco svým dílem sdělit, neúnavně tetují kůži města, které můžete buď nenávidět nebo milovat, ale nikdy vás nenechá chladným.
no comments yet