„Are you know Amazonia?“

Myslim, že to začalo už v Belému, když jsme si koupili lístky na loď do Manausu. Vyplouváme za tmy, po celodenní tropický bouři, stále prší, vlhko, dusno, nejsou vidět hvězdy. Na palubě je snad dvacet gringů! Jedna velká grupa anglicky mluvících lidí, větsinou starší, si pronajala drahý camarote (kabiny), skoro všechny je obsadili. Zbylejch pár gringů visí v hamakách mezi Brazilcema, my mezi nima. Hamaka je mais económica, to je jasný! Jako obvykle, kolem osmý devatý už všichni leží v hamace a spí. Srolovali na bocích lodi dolů modrý plachty, stále prší, a stejně to protejká pod nima, pod plachtama, a to co neni na podlážce je beznadějně mokrý. Hrozně moc lidí sem narvali, musíme tvrdě bojovat o místa a stejně máme nakonec každej dvě tři brazilský prdele pod sebou, nad sebou nebo vedle sebe. Já ještě navíc železnou tyč, která mě celou noc tlačí do boku. První noc: nic velkýho.

Ráno prší. Furt, pořád, imr. Nad hnědou řekou mlha, obloha šedotemná, hrozný vlhko nasáklo do všeho, co máme. Celej den k nám přijíždějí indiáni, polonahý lidi ve vratký dřevěný loďce. Většinou chtěj něco prodat. Shapira, jeden z Izraelců na lodi, mě večer namotal, že se zhulíme. Těžko odolat. Umotali jsme to u něj v kabině, ještě se tam nachomejtl australskej kovboj Nathan, kterej když mluví, tak mu nikdo nerozumí a jeden Argentinec, co teď žije v Izraeli. Bomba! Jsme všichni totálně chapado! Argentinec pouští ňákej argentinskej hip-hůpek, hustý nasraný Argentinci hrozně rychle melou všecky ty svý contra, muzika našláplá, všichni jsou concha tu madre a vy taky, když to posloucháte! Po půlnoci se du umejt, celá loď už spí, stojim, stále ještě zhulenej, v kabince metr krát metr, nad hajzlmísou plnou hoven, ze stropu ze sprchy na mě prší špinavá, ale nádherně osvěžující voda, voda z řeky, po který plujeme.

Druhej den ráno zase prší, začínam tušit vo čem je období dešťů, ale nejsem z toho poznání moc nadšenej. Seznamujem se rychle se všema: Brazilci, Brazilky, černej chlapík z Guiney, velkej jak hora, dvě Australanky, co si nabrnkly dva Argentince, několik Izraelců, Skot, kterej furt žere, divnej párek Angličanů s barevnejma pastelkama, vyfešákovanej Katalánec, nahoře dva tlustý Američani, který se celou cestu s nikym nebavili a už ani nevim, kdo všechno… Mluvíme anglicky, španělsky, na Brazilce lámeme portugalštinu, kupodivu to docela funguje. Je docela humorný sledovat Čechy, jak mluví s Židama anglicky a plynule přechází do tzv. portuñol – směsice španělštiny a portugalštiny.

A třetí den to začlo. Vlastně už v noci z druhýho dne. Probudil jsem se uprostřed noci, škrábáním na koleně. Zase me něco kouslo, jako snad už tisíckrát předtim, repelent – nerepelent. Chvíli jsem se drbal a pak zase usnul. Ráno mam na koleni červenej flíček, trochu to bolí, ale hned na to zapomínám, vysvitlo totiž slunce! Na půl dne zastavujem v Santaremu, jdem všichni ven, chci se pořádně najíst, chci konečně něco jinýho než vařený hovězí, rejži, makaróny a feijao. V comida por kilo si dávam neuvěřitelných 800 gramů ryby, hranolek a pečenýho banánu. Jsem naprosto spokojenej! Přežranej jsem se dovalil na loď, hupsnul do hamaky a siesta. Večer mě začíná bolet to koleno, docela mi to nateklo, kurva. No nic, zejtra to pořešíme. Loď se trochu uvolnila, usíná se mi hezky, po pár pivákách, fouká teplej vítr, řeka je klidná…

Ráno čtvrtýho dne mě probudila bolest, no opět spíš už v noci jsem několikrát vstal a kontroloval, co se mi s tim kolenem sakra děje. Otok se zvětšil na celý koleno, rudý jabko se mi tam místo něho vobjevilo. Už to docela fest bolí, říkám ráno Míně. Během dne se to ještě více zhoršuje, bolest je už permanentní, rudej flek se rozšiřuje nad i pod koleno. Chytám samozřejmě stíhu: něco mi tam něco nakladlo a teď se to rozlejzá pod kůží! Nikdo z místních mi tuhle teorii nevyvrací, jen zvedaj vobočí do vejšky, když vyhrnu kraťasy a dělaj grimasy bolesti. Přesne tohle kurva potřebuju! Nikdo neví, všichni jenom: tady v Amazonii je to zlý, teď v období dešťů, hodně hmyzu, hodně ... Vodpoledne už nemůžu na tu nohu došlápnout, bolest mi nedovolí ohnout koleno, kulhám po lodi a snažim se zjistit co a jak a nezmatkovat. Výsledek? Jsme na lodi, na veliký řece, uprostřed džungle, dva dny jízdy do Manausu, místa, kde je hospital. Usíná se mi fakt špatně, napadaj mě snad všechny šílený varianty tohodle příběhu, bolest ustává až po dvou hodinách, kdy mám nohu nehybnou.

To čekání a nemožnost cokoli udělat byly patýho dne to nejhorší, co doposud tady přislo. Nemůžu vůbec vubec nic. Jen se koukat, jak se mi to víc a víc zhoršuje a čekat. Ještě den a půl. Šéfka lodi mi včera večer namazala koleno nějakou mastí. Žádnej efekt, naopak je to ještě horší. Na vrcholu otoku se objevil vřed, rudej jak peklo, velkej asi jako pětikoruna. Bolest mi vystřeluje do celý nohy, sval na stehně mám tvrdej, nehybnej. Co to doprdele kurva je?! Kdybych aspoň věděl, co mi je! Já ale můžu jenom ležet, čekat a poslouchat svý šílený myšlenky… Nikdo neví… Všichni jenom: musíš počkat do Manausu, tam ti pomůžou. Já ale kurva chcípám bolestí teď a tady a navíc nevim, co se mi tam v koleně děje!!! Celej den ležim v hamace, čekám, hulim, čekám, hulim, Mína se mě snaží uklidňovat, ale moc to nepomáhá. Stěží dokulhám na jedno žrádlo, navíc jsem chytil sračku, takže musim několikrát za den podstoupit „mísu plnou hoven“ a kabinku plnou smradu. Výborně se mi to sešlo v ruce, fakt dobrý karty! Přidává se horečka, potim se, nemůžu kvůli bolesti spát…

Ta poslední noc na lodi, noc do šestýho dne, je nekonečná. Ležim v hamace, pokoušim se nehejbat se, zírám přes zářivku do tmy kolem nás, pozoruju chumle lítající havěti kolem světla, všichni se tam zbrkle točí, naráží do zdroje studenýho modrýho světla, můry, mušky, komáři, pinkaj sebou sem a tam, jak v nějakým silovým poli neznamý energie. Ať už svítá, proboha ať už svítá! Do Manausu máme dorazit mezi osmou a devátou, za svítání se dozvídám, že se zpozdíme, že tam budem až kolem poledne. Puta mierda!!! Proč zrovna teď?! Rezignovaně čekam, hledim na svůj strach. Ne, nezmizel, jenom už ho nemám, už neni můj. Během těch pár hodin přišly zvláštní záchvěvy klidu uprostřed bouře emocí, na pár hodin jsem se odpoutal vod strachu vo kejhák.

Blížící se Manaus mě vrhnul zpět. Bum! Zatínám zuby, odmítám nosiče, s báglem na ramenou kulhám po přístavním molu, slunce je vysoko a smaží mi hlavu, v tropický troubě, v nejteplejším městě Brazílie, v Manaus. Mína mi pomáhá, berem taxíka, do hotelu, kde jsme byli minule a hned do špitálu – Hospital Tropical. Mám strach, kurevskej strach. Půl hodina v zácpách a stojíme před industriálním zelenošedým barákem na předměstí. Portugalsky vysvětluju dvěma mlaďounkým dívčinám v bílým plášti, na chodbě špitálu, co mi je. Kejvaj, kejvaj, ptaj se, jestli si pamatuju, co mě kouslo. Nepamatuju, říkám, spal jsem. Ohmataj koleno, chvíli se ještě vyptávaj, za náma na chodbě sedí žena na vozejku a řve bolestí: uáááh-uáááh-uáááh! Pořád, snad už pět minut bez přestávky, slzy v očích, asi její syn, stojí za ní, drží jí kolem ramen a snaží se ji utišit. Dívčiny v plášti vodcházej, asi za deset minut se vrací s diagnózou: rozsáhlej zánět pod kůží, infikovanej hmyz, silný antibiotika 500 mg, každejch šest hodin, po deset dní. Vevnitř v koleně prej nic neni. Uff! Tak snad není…

Vracíme se do hotelu, bolest nepřestává, zvyšuje se mi horečka, zbytek dne zase ležim, potim se, žeru prášky. Mína se o mě stará, nosí mi vodu, ovoce, večer rybu k jídlu, cigára mi koupila, ještě že je tu se mnou, moc mi pomáhá. Minula další noc, kolikátej den to je tady v Amazonii? Sedmej? Jo. Sedmej den. První den, kdy se mi nezvýšila bolest. Řikám si, no aspoň že tak, ležim zase, až do odpoledne, večer jsem se spolu s Mínou dobelhal na internet. Pavr nefunguje, nemůžu se ani dostat na poštovní server, nic nejde. Ty vole, co je?! Napsal jsem pár mejlů na hostingovou společnost, co se jako děje, nonstop dohled neodpovídá, čekám pár hodin – nic.

Večer sedim dole v recepci našeho hotýlku a čumim na televizi. Přisedl si staršíi, malej chlapík, s težkou kořalkovou dekou přes ramena. Navazuje komunikaci přes alkoholový výpary:

„Are you… Hare you… Are you know Amazonia?“
„Cože?“
Má težkej přízvuk, nechápu, na co se ptá. „Můžete portugalsky, trošku rozumim.“
„Are you… know Amazonia?“
„Có? Vopravdu radši portugalsky, prosím“
Konečně na to přistupuje: „Znáš Amazonii?“
„A-haaa!… trošku“, připouštim, „jsme tu už podruhý.“

Asi po půl hodině docela zajímavýho rozhovoru se zvedám, že du zas nahoru. Kulhám namáhavě do schodů, Manuel (tak se mi chlapík představil) mě zastavuje a vyzvídá, co mám s nohou. Ukazuju mu vřed, od rána se mi na vrcholu vytvořily čtyři žlutý bulky. Fest mi to hnisá. Recepční mi šeptá: „On je doktor.“ A Manuel hned, že to chce tohle a tohle, a že tohle ne a tamto jo a za chvíli za nim poslušně kulhám noční ulicí do nejbližší farmacie. Ani nevim proč, nějak prostě mám pocit, že ten přivožralej chlapík ví, co dělá. Kupujem dvě ňáký vodičky a krabičku tyčinek s vatou na konci, na čištění uší se to myslim používá. Manuel striktně odmítá moje peníze, nemám šanci, myslí to vážně. „Teď se běž vykoupat a pak mě zavolej.“ Za pár minut sedim v pokoji hotelu na posteli, Mína vedle a Manuel začíná polejvat vřed první vodičkou, netušim, co chce vlastně dělat. Bere dvě tyčinky s vatou a tupým koncem rejpne do zhnisanýho vředu.

„Áááááárgh“, zamlžilo se mi naráz před vočima. Málem vomdlívám bolestí.
A znova: „Áááááá! Dost, kurva!“
Hnis vytejká ven, Manuel ještě několikrát rejpne, než ho zastavuju: „Dóóóst! To je hrozná bolest!“
„Tak jo, pro dnešek dost, ale zejtra musíš zase, jo?“
„Jó! Ale teď už dost, prosím.“
Druhá vodička. Palí to jako oheň. Jsem úplně vyčerpanej, jdu spát.

Osmýho dne dopoledne se z mailu dozvídám, že moje hostingová společnost pes.cz smazala celej můj web, protože prachy za hosting (platí se dopředu) přišly na jejich účet o několik dní později. Přesto, že jsem je před dvěma tejdnama žádal o strpení, protože jsem tady v Amazonii, nemůžu na web do bankingu, a oni mi odpoveděli že ano, bez problému. A pak mi bez jakýhokoliv upozornění smazali všechny data, který jsem samozřejmě neměl vyzálohovaný, protože je vytvářim na cestě. Několik set fotek, měsíc a půl zpátky, několik dní práce na kompu! A nemůžu nic, fakt nic udělat, jenom mi napsali: váš problém a pár nicneříkajících frází z byznys-newspeaku.

Sedim před cybercafe, na hlučný, smradlavý ulici Manausu, na žlutý plastikový židličce, pot ze mě teče proudem, z kolene vytejká hnis, čumim do blba a směju se.

Hlavou se mi točí otázka: „Are you know Amazonia?“

ps. Koleno mi hnisalo následujícího tři čtvrtě roku, v postupně delších a delších cyklech, sežral jsem nejvíc antibiotik ve svým životě, prošel jsem několik jihoamerickejch špitálů, až sem se toho – snad? – zbavil…