Kubánské úřady mi zabavily pas hned na letišti v Santiagu. Rovnou na ranveji mě policajti oddělili, postupně během několika hodin dvakrát prohledali do poslední nitě. Dvakrát mě vyslechly dvě různé uniformy a nakázaly: přespat ve vybraném státním hotelu, do 24 hodin se dostavit na Imigrační k dalšímu výslechu.

„Jsi věřící?“ Po včerejším entrée zmatečně kalkuluju, co říct. Je to špatně nebo dobře, být věřící a cestovat na Kubu, uvažuju v duchu. „Jsi politicky aktivní?“ Důstojníkova dohladka oholená brada rozkazuje další otázky. „Proč jsi cestoval do Kolumbie a do Venezuely, a jak to, že mluvíš španělsky? Koho volíš v tvojí zemi?“ Netuším, čím jsem si takový zájem zasloužil.

Později jsem zjistil, že mít český pas a nešlapat poslušně po vyhrazených cestičkách plážových dovolených je na Ostrově svobody velmi nežádoucí kombinace.

Všichni vědí, že dnes vystoupí Raúl Castro a přednese projev. Ne tak ohnivý, plný gest a náklonů nad řečnickým stolkem jako jeho bratr Fidel. Přesto – bude to projev muže, který kdysi stejně jako tisíce dalších, bezejmenných Kubánců v revoluci nasadil svůj vlastní život za lepší budoucnost země. Ta necelá dvacítka odhodlaných mužů, kteří tehdy před padesáti lety v horách Sierra Maestry, bez jakékoli podpory a zkušeností změnili dějiny nejen Kuby, má punc legendy.

Půlstoletí budování socialistické společnosti, včetně všech přehmatů, nekonečných front na všechno a ideologického diktátu, které následovalo, pohled Kubánců na revoluci nijak zásadně nezměnilo.

Revoluce je na Kubě svatá.

Během chvíle se kolem nás utvořil houf zvědavých Kubánců. Piju s nima zteplalý bílý rum z pet láhve, jíme oschlé kousky vepřového. Uvolněná pohostinná atmosféra vládne stínu za panelákem, smějeme se, kecáme, cítím se jak mezi dlouholetými přáteli. Všichni se vyptávají. Nejvíc je zajímá, jak se v Česku máme, jestli jsme si změnou v roce 1989 pomohli.

„Hele a musíš u vás taky v práci krást?“, ptá se Roberto, asi dvacetiletý ‚mulato‘. Než stačím vysvětlit situaci, další týpek rázně mávne rukou: „Ty si upad, ne, Roberto? Tam každej dělá na sebe, proč by asi kradli?“ Yoandris je vystudovaný ekonom, je mu pětadvacet, má přehled o situaci. „Chtěl bych přemejšlet, jestli pojedu o prázdninách do Itálie nebo do Francie, stejně jako vy. Ale tady můžu si tak akorát jít zahrát fotbálek na pláž. Chci odjet do jiný země, ale nechci utíkat, chápeš? Miluju Kubu, nikdy se jí nevzdám, chci svobodně odjet, ale zase se vrátit.“

On je Kuba

Arturo je školník. Padesátiletý, prošedivělý muž, který žije u moře, chodí i ve svém věku do půl těla svlečený. Vypadá jako Hemingwayův Santiago. Kouká po mladých mulatkách a nikam nespěchá. Sedíme na verandě jeho skromného domku kousek od pláže, soumrak se už rozpil nad zálivem Karibského moře, na zdi honí gekoni komáry. „Na Kubě není komunismus, to je zásadní, co bys měl pochopit“, uskrnul Arturo husté kafe, které nám přinesla jeho krásná žena, „na Kubě vládne fidelismus. Lidi Fidelovi věří, obdivujou ho, i já mu věřím, i když vím, co se tu děje. Až Fidel umře, nastane okamžik pravdy, protože on je vláda, on je systém, on je Kuba!“

„Podívej se“, pokračuje Arturo nevzrušeně, „máme zdravotnictví a školství zadarmo, nikde nám tady nebouchají bomby, je tu totální bezpečnost.“ Kývám, je to pravda. Kdekoli na celé Kubě můžete jít ve tři ráno po prázdné ulici a nikdo vás nepřepadne. „Za tohle všechno Fidelovi děkuju, ale na druhou stranu – jsme zaostalá země, máme zbídačenou ekonomiku, jsme na dně…“

Kubánské ráno

Tropické ráno zbožňuju. Vzduch plný vůně pomerančové šťávy, cvrklikání ptáků a smradu z benzínu. Poflakuju se po tržišti a marně sháním snídani. U nenápadných dveří v boční ulici stojí dlouhá fronta. „Kdo je poslední?“, zkušeně se řadím do fronty.

Z tmavého kouta obchodu na mě kouká El Che ze sítotiskového plakátu, regály jsou podezřele prázdné, jen bílá sypaná rýže svítí na mosazné plechové váze. Když na mě přijde řada, požádám o dvě housky. Žena za ohmataným pultem mě vrací do kubánského reálu: „Lístky!“ Nechápu. Chlapík stojící za mnou mě vlídně poučí: „Ten chleba tady je na příděl, to je jen pro nás, ty musíš jít do valutového obchodu.“

Základní potraviny jsou na Kubě stále na přídělové lístky. Podle mého průzkumu pokryjí zhruba třetinu měsíční spotřeby majitele lístku. Zbytek jídla musí každý sehnat, kde chce. V obchodech ale platí valutová kubánská měna, tzv. CUC. Takže – kupte si třeba kolu v plechovce za dolar, když váš měsíční plat je patnáct dolarů.

Jineterismo

„Vy Češi, vy jste ti ďáblové!“ Nevím, jestli si Yoel dělá srandu nebo ne. Sedím na Malecónu, vlny šplouchají, havanský líný večer mě ukolébává, ale můj nový známý, Yoel, mi to nechce dovolit. „Vy tam u vás stavíte americkou základnu.“ Nikdy jsem se nepřestal divit, co všechno běžný Kubánec ví o mojí zemi.

„Nechceš ňáký doutníky?“ Aha. Yoel je jinetero. Už jsem v Havaně druhý týden a přestal jsem mít trpělivost odpovídat každých pět minut, že nechci ani doutníky, ani sex, ani průvodce, ani nic dalšího. Seskočil jsem z kamenného rantlu nábřeží a všiml jsem si Yoelova krásného silného psa. „Chceš ho koupit?“, okamžitě lapil svojí příležitost. „Prodám ti ho, neblbni. Prodám ti psa, nebo chceš tuhle roštěnku?“, ukazuje na krásnou mulatku, která je zavěšená za jeho pokérovanou paži. „Nebo co chceš, sakra chlape? Prodám ti všechno!“

Kuba je do jisté míry ekonomicky závislá na turismu. Po zhroucení sovětského bloku v 90. letech, a tím pádem ekonomiké podpory, neměl režim bratří Castrů jinou šanci, než otevřít Kubu turismu. Na exponovaných místech jako je Havana nebo Varadero se postupně rozbujel ilegální kšeft s turisty. V první řadě levný sex, falešné doutníky, rum a další. Vzhledem k ekonomické situaci a kubánským platům se není čemu divit – každý chce urvat, co může. Těm, kteří jedou v černých kšeftíkách s turistama, se na Kubě říká pohrdlivě ‚jineteros‘.

Los Aldeanos

Podivná restaurace připomínající socialistickou klubovnu na okraji Havany je plná k prasknutí. Vnitřek připomíná saunu. Stovky zpocených mladých lidí se houpou v kolenou do rytmu. Dva pokérovaní týpci s majkama solí do davu zle naštvané rýmy. Los Aldeanos nejsou režimu nakloněná parta. Nezpochybňují sice samotnou revoluci, ale často jsou cenzurováni a úřady jim zakazují vystupovat, protože se drze a otevřeně opírají do všech problémů současné Kuby.

„Hej – přišel čas říct pravdu – los aldeanos – je to tady naruby – ale já budu říkat svobodně, jak to je – ne jako ti, co mluví o revoluci – ale nemaj páru, jak my tady žijem…“